Depresivní děti jsou spíš děti štěstěny, jak se zdá. Podařilo se jim totiž zpřístupnit jeden z největších architektonických skvostů Žižkova. Všechno začalo hledáním prostoru pro představení Loni v Marienbadu.

Charismatický prostor kulturního centra Venuše ve Švehlovce zaštiťuje nezisková organizace Zákulisí. Pod její hlavičkou účinkují od října tři soubory: Depresivní děti touží po penězích, Chemické divadlo a 11:55. V Zákulisí pracuje jako produkční Anežka Večeřová. Jako studentka práv ví, že nemusí říct úplně všechno. V roušce tajemství tak zůstává výše pronájmu, budoucí dramaturgická koncepce i vztahy souborů mezi sebou.

Vzpomenete si na den, kdy jste poprvé vešla do prostoru Venuše ve Švehlovce?
Velmi dobře, bylo to loni v zimě. První, co mě na sálu ohromilo, byla jeho výrazná architektura a dekorativní prvky ve stylu pozdního mezinárodního art deco. Genius loci je ve Venuši velmi silný i díky faktu, že prostor zůstal po nějakou dobu uzavřen. Skutečnou hodnotu jsem si blíže uvědomila až o několik měsíců později, v září 2014 s historikem architektury Zdeňkem Lukešem, který i díky našemu obnovenému zájmu publikoval několik článků na téma architektury Švehlovy koleje. Pomohl mi rozkrýt jeho historickou a architektonickou hodnotu, kontext vzniku prvorepublikové budovy a důvod vynikajícího zachování sálu.

Zažíváte tam flashback, propojení s dobou dávno minulou?
Od pana Lukeše jsme se mimo jiné dozvěděli, že za první republiky v sále působilo studentské divadlo, dá se tedy říci, že na tradici divadla ve Švehlovce navazujeme s více než osmdesátiletým odstupem. Nové inscenace rezidenčních divadelních souborů nějakým způsobem s prostorem cíleně pracují. Poprvé ve Švehlovce hrály Depresivní děti touží po penězích představení Loni v Marienbadu, Made in Czechoslovakia. Loni v Marienbadu mělo premiéru v Mariánských Lázních v poloopuštěném hotelu Panorama – architektonicky velmi výrazném prostoru se silnou atmosférou. Najít prostor, který by se pro uvádění obnovené pražské premiéry hodil, bylo tedy pochopitelně náročné – a prostor Venuše je v tomto směru skutečně jedinečný.


Pestrost a podivnost

Myšlenkou Venuše ve Švehlovce je nabídnout prostor začínajícím, třeba studentským a nezávislým projektům. Jak vypadá v reálu provoz divadla?
Uvědomujeme si, že pro soubory pohybující se na alternativní scéně je často obtížné sehnat a dojednat vhodný prostor pro jejich působení, a chceme tedy, aby v tomto ohledu Venuše působila jako otevřená platforma. V současnosti zde působí tři domácí divadla: Chemické divadlo, 11:55 a Depresivní děti touží po penězích.

Chemické divadlo pod uměleckým vedením Vojtěcha Bárty přináší do Venuše poetické divadlo i kabaretní formy (např. Poezie starých Aztéků nebo série kabaretů Chemická Venuše). 11:55 je nový soubor, který vznikl z ročníku absolventů KALD DAMU a do Venuše si přenesl část repertoáru z Disku (Regulace intimity a Hodní chlapci). Depresivní děti přináší jak divoké autorské adaptace klasických textů, tak projekty, které překračují divadelní formát (120 dnů Sodomy, série vysílání Rádia Bolehlav).

Někdy říkáme, že jsou tady doma tři divná divadla, a ta pestrost a podivnost každého z nich nás moc baví.

Jak fungujete finančně, platíte pronájem?
Sál máme v dlouhodobé rezidenci od Kolejí a menz UK. Každý ze souborů dává příspěvek na provoz. Máme podané žádosti o grant a čekáme, jak dopadnou. V řeči kulturního managementu se tomu říká vícezdrojové financování a o to se snažíme jako diví. Zatím máme dobrou zkušenost s místní radnicí, díky její podpoře jsme se mohli zapojit do Dnů žižkovského kulturního dědictví a představit se místním obyvatelům a veřejnosti.

Bez peněz samozřejmě kulturní centrum provozovat nelze, ale nejde to ani bez jiných ingrediencí – bez nadšení, energie, podpory lidí kolem. To jsou pro nás stejně důležité elementy.

Bylo nutné sál rekonstruovat? Jaké změny nebo úpravy jste zajistili?
Jak jsme zmínili dříve, sál byl po mnoho let pro veřejnost zavřený. Ale to je paradoxně i jeho výhoda. Historik Lukeš řekl, že je skoro zázrak, že se sál zachoval v původním stavu a s takovým velkým množstvím původních architektonických detailů, které jinde v Praze zmizely. Před říjnovým otevřením jsme zorganizovali s podporou Nadace Vodafone dvě víkendové revitalizační brigády, kdy jsme opravdu hodně uklízeli a připravovali sál i zázemí na ostrý divadelní provoz.

Setkali jste se s obtížemi? Jaký byl přístup památkářů například?
Zatím to musíme zaklepat: setkáváme se spíš s podporou a sympatiemi. Sál je stejně jako celá budova chráněnou kulturní památkou, a to zvenku i zevnitř, takže to určitá omezení přináší. Ale my jsme nadšeni tou architekturou a vzhledem, takže si užíváme, jak vypadá ten sál nyní. Neplánujeme žádné stavební změny. Na Venuši je znát určitá omšelost a patina, ale právě to posiluje tu jedinečnou atmosféru. S tím pracuje i řada projektů, které se tu prezentují.

Protože Venuše sídlí ve vnitrobloku, bojíme se, abychom nerušili sousedy. Po desáté večer jsme tedy tiše jako myšky.

Anežka Večeřová
Produkční spolku Zákulisí a souboru Depresivní děti touží po penězích. Příležitostná herečka. Stará se o chod prostoru Venuše ve Švehlovce, zajišťuje finanční činnost, komunikaci mezi soubory a mediální propagaci. Studuje práva.







Venuše je otevřená platforma

Úspěšně běží první sezóna, rýsují se další spolupráce?
Řada projektů je již rozjednána, ale další se objevují a určitě ještě objeví. Domácí soubory mají připravené premiéry a každý z nich přinese na repertoár nové představení.

Síla Venuše spočívá v její různorodosti, kdy se tu setkávají projekty napříč divadelními žánry. Měli jsme zde taneční představení, autorské projekty, loutkové divadlo z Litvy, ale i přednášky a improvizační večery. Chystají se projekce, projekty z oblasti výtvarného umění…

Takže kdokoli externí má možnost dostat termín ve Švehlovce?
Pokud máme pocit, že projekt má ve Venuši smysl, snažíme se dohodnout. Jsme přístupní i jednorázovým vystoupením. Zájemci se zkontaktují s produkčním týmem, pošlou popis představení, zda zapadá do dramaturgického konceptu, prostor si prohlédnou, domluví se technická náročnost, termíny a prodej lístků. Některé subjekty se již nyní do Venuše vrací opakovaně, což nás samozřejmě těší.

Kde vidíte Venuši za pět let?
Rádi bychom navázali mezinárodní spolupráce, stali se pevnou součástí kulturního dění v Praze i republice, rádi bychom pomáhali nezávislé kultuře a její prezentaci. Vidím Venuši jako místo etablované v alternativní kulturní sféře, které plně využívá svůj potenciál a kde představení, ať už jakéhokoli žánru, dokáží diváka nějakým způsobem obohatit.

Vedle těchto vznešených cílů máme i pár prozaičtějších: opravit toalety, zřídit alespoň jednu sprchu pro umělce, vyměnit lino v zákulisí… Někdy taky sním o tom, že bychom měli najatou uklízečku, zatím je úklid na nás.

Anežko, proč se věnujete právě divadlu?
Každá pozitivní zpětná vazba je pro mě, ale hlavně pro celý produkční tým obrovskou motivací – když se k nám lidé vrací opakovaně, když vidíme, že naše úsilí lidi nějakým způsobem zasáhne a třeba i motivuje k vlastním projektům, které nějakým způsobem formují podobu alternativní divadelní scény. Mám z Venuše několik velmi silných zážitků, kdy jsem mluvila s lidmi, co se do sálu vrátili díky nám třeba i po 40, 50 letech, vypravovali nám svoje zážitky a byli rádi, že prostor znovu žije, to bylo úžasné. Kromě divadla se podílím i na přípravě dalších akcí, např. již třetího ročníku festivalu elektronické hudby Elekce.

Pokud by se někdo chtěl zapojit jako dobrovolník…
Prostor Venuše organizuje dobrovolnický tým, který pro chod prostoru představuje důležitou podporu. Každý, kdo by měl chuť a zájem se do něj zapojit, se může ozvat na venuse.ve.svehlovce@gmail.com, budeme moc rádi, když touto cestou získáme další osadníky naší planety Venuše. ∞