Podle slov Susan Sontagové je Roland Barthes „pastýř sebe sama“. Při zkoumání podstaty fotografie francouzský sémiotik bedlivě pozoruje vlastní vnímání a myšlení, význam snímku totiž závisí na tom, kdo si ho prohlíží. Platí totéž o vztahu mezi hercem a smyslem repliky? Texty slavného teoretika zkoumá jevištní esej Lindy Duškové.

Roland Barthes líčí fotografii jako médium marnosti: člověk zachycený na snímku jako věčně živý bezpochyby zemře. Podle Barthese se ke smrti zásadním způsobem vztahuje také scénické umění, například tím, že tematizuje tvář.

Režisérka Linda Dušková předvádí Barthesovo pojetí fotografie v subtilních magických obrazech jevištní eseje. Herečky a herci (Karin Bílíková, Johana Schmidtmajerová, Ondřej Jiráček, Pavel Neškudla) v inscenaci kmitají okolo důmyslných systémů pláten a aparátů. Kromě role scénických aranžérů a zprostředkovatelů Barthesových textů (zazní pasáže ze Světlé komory, z Roland Barthes o Rolandu Barthesovi a z Journal de deuil) představují spolu s rekvizitami a scénografickými prvky jakési obecné znaky, respektive systém znaků. Nemají identitu postav, ale přesnou řečí těla poukazují k motivům Barthesova díla. Inscenace je v tomto ohledu věrným slabikářem autorových úvah o fotografii, nepouští se do velkých polemik. Text a jevištní obraz se vzájemně doplňují a většinou nejdou proti sobě. Vybrané úvahy spojuje motiv tváře – její tvárnost, nedostupnost, překvapivost, univerzalita. Tváře na portrétních fotografiích podle Barthese nevydávají svědectví o životě jednotlivce, fotografie naopak zbavuje konkrétnosti. Tvář mění majitele podle toho, kdo se na ni dívá a co na tváři pozoruje. Inscenátoři s proměnami tváře experimentují v nádherných scénických kompozicích a ptají se, k čemu se váže lidská individualita. Odpověď – místy možná příliš v souladu s předlohou – paradoxně nacházejí v nespolehlivém výkonu vzpomínání. I to je marnost.

Nástrahy divadelní citace
Jedna fascinující hra světel a projekcí na vrstvené promítací plochy střídá druhou. Nechybí skvěle načasované herecké akce. Scény komentující jediný detail, předmět či pohyb, jsou silné ve svém minimalistickém výrazu. Trochu rozpačité vytržení ze snového prožitku přichází s citovanými texty, které se dublují s jevištními obrazy nebo stojí ve vzájemné bezvýrazné opozici. Ze snímku dvou performerek pořízeného v reálném čase přímo na jevišti a zpětně promítaného na jeho živé předobrazy by bylo možné vidět mnohé z toho, co Barthes říká o fotografii i bez doslovného citování původního textu. V divadle budí textová citace podezření už tím, že nelze bez přemýšlení určit, kdo (koho) cituje: režisér autora? Herec režiséra? Herec postavu? Postava autora? (Na okraj se vnucuje otázka, co je divadelní citace a co může, na rozdíl od doslovné citace, nabídnout.)

Takové zmatení vyvolává například uvedení jedné epizody z Barthesova života. Pozornost ulpívá na herečce, která cituje líčení epizody, aniž by měla významný vztah k obsahu citace nebo k ději, který následuje. Textem pouze ohlašuje kaskádu němé, přesto výmluvné herecké akce, v jejímž centru stojí hrnek a konvička a která baví sama o sobě. Scéna stojí na jednoduché hře s opakováním a na výborném technickém provedení, skrze něž odhaluje falešnou reprezentativnost fotografických snímků. Barthesova specifikace fotografického média je zde srozumitelnější než Barthes sám –, a to nezávisle na doslovné citaci.

Tvůrci jako by došli k závěru převod nedivadelního textu do divadelní citace netematizovat, což je rozhodnutí zcela legitimní. Nad některými výroky ovšem visí váhavá neurčitost (nikoliv z nedostatku hereckých kompetencí). Odříkávání textu odhaluje, že herec nemůže být vůči textu zcela nezaujatý. Problém přitom netkví v herci ani v textu, dokonce možná ani v jeho použití. Důvodem je řeč sama, která se z podstaty vzpírá bezvýraznosti a významově je vždy spoluurčena osobností řečníka.

Spolehnout se na obraz
Hercova tvář podobně jako fotografický portrét reprezentuje vždy někoho jiného – podle toho, kterou postavu zrovna zastupuje, respektive kdo se na ni dívá. Stejně jako fotografie nevyslovuje, co zobrazuje, herec obvykle neříká, co hraje. (Pokud nechce z role poodstoupit, což s ohledem na integritu postavy nelze provádět soustavně.)

Fotografie i divadlo tedy vyžadují myslícího diváka, protože především něco němě zjevují. Inscenace Lindy Duškové s divákem počítá, ale z pochopitelného zájmu zprostředkovat mu množství Barthesových už jen stylem působivých textů občas vleče divákovu pozornost k smyslu řečeného i tam, kde by na aktivaci mysli stačilo sugestivní mlčení obrazu. V některých scénách naopak pracuje s textem jako s materiálem, skrze nějž se dostává k tomu, co text neříká. Právě v opatrném uhýbání od textu, tedy ve scénách, kde Barthese nečiní jen srozumitelným, ale také nepřesným, je inscenace nejpůsobivější.

Romanticky rozprašuji vlastní popel
Studio Hrdinů
(Veletržní palác, Dukelských Hrdinů 47, Praha 7)
premiéra 17. 3. 2022
nejbližší repríza so 22. 4.