Podle slov Susan Sontagové je Roland Barthes „pastýř sebe sama“. Při zkoumání podstaty fotografie francouzský sémiotik bedlivě pozoruje vlastní vnímání a myšlení, význam snímku totiž závisí na tom, kdo si ho prohlíží. Platí totéž o vztahu mezi hercem a smyslem repliky? Texty slavného teoretika zkoumá jevištní esej Lindy Duškové.

Téma smrti prorůstá celou knihou Světlá komora Rolanda Barthese. Fotografie nám je její připomínkou, jelikož nám ukazuje to, co bylo (minulost) a co bude (budoucnost). Barthesova kniha čtenáře upozorňuje na nepříjemnou pravdu o našich prchlivých životech. Každého z nás nevyhnutelně zasáhne moment naší smrti. Ve chvíli, kdy nějaký životní moment zachycuje fotoaparát, zůstane zmrazen, stane se mrtvým a zároveň „balzamovaným“ průhlednou obálkou fotografie. V určitém smyslu zachycený okamžik nadále trvá, neboť existuje ve snímku. Je však minulostí, a proto je mrtvý. Jde o okamžik, do nějž se nikdy nemůžeme vrátit.