Iniciativa NE!MUSÍŠ TO VYDRŽET 29. 6. 2021 před budovou DAMU uvedla performanci, ve které zveřejnila výpovědi studentů a studentek DAMU a Difa JAMU o mnoha negativních zkušenostech během studia.

Jsem absolventka DAMU 2018 Katedry teorie a kritiky. Strávila jsem tam pouze něco přes dva roky v magisterském programu. Studentů*studentek a absolventů*absolventek uměleckých škol nejsou desítky tisíc. Je nás ovšem dost na to, abychom něco změnili.
„Domníváme se, že chování, které je na naší škole normalizované a považované za adekvátní, adekvátním není. Často dochází k diskriminaci studentů, ať už na základě pohlaví, nebo z jiných důvodů, zneužívání moci ze strany pedagogů a pedagožek, k překračování hranic a následné psychické újmě. O těchto tématech se mezi sebou někdy studenti a studentky baví, nahlas a veřejně se o nich ovšem nemluví nebo jsou bagatelizovány. Shodou okolností začalo téma poměrů na uměleckých školách v posledních týdnech společností a médii rezonovat. Proto jsme se rozhodli výpovědi zveřejnit a připojit k této diskusi svůj hlas.“ (NE!MUSÍŠ TO VYDRŽET, 2021). S jednotlivými lidmi jsem vedla další rozhovor.

Podle reakcí některých absolventů/absolventek DAMU, především na sociálních sítích, je zřejmé, že prostředí na některých katedrách není pro studenty vyhovující již dlouhou dobu. Co byl ten hlavní impuls jít s informacemi na veřejnost teď a proč formou performance?
Je to důsledek několika stejně podstatných příčin. K jejich protnutí došlo v okamžiku, kdy už nešlo vydržet mlčet. Náš zájem o téma začal na základě vlastních negativních zkušeností některých z nás. Zkušenosti jsme navzájem sdíleli, a díky tomu si začali všímat jejich podobností s různými historkami, které se v kuloárech povídaly, a rozhodli jsme se je sesbírat. Zároveň jsme věnovali pozornost celospolečenskému dění a uvědomili jsme si, že témata jako sexuální obtěžování, sexismus nebo šikana přestávají být tabuizovány a začínají se otevřeně řešit. Cítili jsme, že jsou součástí našeho studia a že je na čase přestat o zkušenostech mluvit jen mezi sebou a otevřít téma nahlas, aby mohlo dojít ke změně. Posledním a velmi silným impulsem pro nás bylo to, že se v průběhu června začalo psát v tomto kontextu o uměleckých vysokých školách. Mlčení nám přišlo jako jeden z faktorů, které udržují stávající chod na fakultě. Naše svědomí nám už nedovolilo nereagovat a donutilo nás jít s nasbíranými informacemi ven.

O formě, jak vystoupit, bylo těžké rozhodnout. Šlo nám o to, abychom na téma upozornili co nejhlasitěji. Strach z bagatelizace, se kterou se často na osobní úrovni setkáváme, byl veliký. Zároveň nám šlo o co nejsrozumitelnější artikulaci tématu. Performance v podobě, v jaké byla předvedena, pro nás tyto požadavky splňovala.

Z reakcí starších generací vyplývá i to, že se o změnu nebo upozornění na problematiku pokoušely. Výsledkem byla právě bagatelizace, anebo osobní pomsta, vyhazov vzpurných studentů a studentek či jen prostě nerealizace kroků ke změně a vyčkání na chvíli, až tehdejší studenti a studentky školu opustili. Doba, ve které žijeme, nám nabídla příznivější podnebí pro možnost se ozvat. Nešlo nám o senzaci, domníváme se ale, že kdybychom problém neotevřeli takto veřejně, nikdo s námi vyjednávat nebude a nikdy neoslovíme tolik lidí, pro které je téma podstatné, kterých se týká a kterým jsme naší akcí dali příležitost se ozvat.

Větší množství výpovědí jste sháněli formou anonymních dotazníků. Při zasedání Akademického senátu DAMU 9. 7. 2021 bylo zmíněno, že to nemusí být validní důkaz. Co pro vás znamená, když desítky tuzemských i zahraničních studentů napíší, že pro ně studium bylo přinejmenším velké zklamání, v nejhorším se stali oběťmi trestných činů? Myslíte, že čtete pravdu?
Sesbírání výpovědí pro nás znamená obrovskou důvěru v nás. Mluvit o tak citlivých zkušenostech je ohromně náročné, nikdy bychom si nedovolili výpovědi zpochybnit a věříme jim. Víme i o studentech či studentkách, kteří se dotazník vyplnit báli. Teď nám chodí soukromé zprávy, ve kterých nám další děkují nebo se s problémy ztotožňují.

Na senátu padla formulace, že jde o interpretaci situací ze strany studentů a studentek. Což je pro nás přesně to, co považujeme za validní. Pokud studenti a studentky vnímají prostředí a zkušenosti ze školy problematicky, pak problematické jsou. Když není interpretace studenta považována za podstatnou, pak už takový přístup k informaci je sám o sobě diskriminační.

Studenti na DAMU jsou dospělí lidé. Proč problémy, které popisují, nedokážou vyřešit? Kdo jim má pomoci?
Za prvé, na školu často studenti a studentky přicházejí ve velmi mladém věku. Nemusejí mít sebevědomí ani povědomí o vlastních možnostech. Podle nás by škola měla být bezpečným prostorem, který, krom jiného, mladého člověka naučí, jak se o sebe má postarat a jak si stát za svými právy. Nabízí se tedy edukace jako možnost prevence problému.

Za druhé, potýkáme se s problémem strachu, který s věkem nijak nesouvisí. Souvisí s manipulací a rozložením moci. Je to právě specifikum pro oběti zneužití či násilí – součástí traumatu je právě sekundární viktimizace, tedy přejímání viny na sebe. Na jednotlivých katedrách studuje většinou malé množství lidí, pedagogové jsou zároveň ti, kteří vám po škole mohou nabídnout práci a sedí i v rozhodujících orgánech školy. Vymezit se proti konkrétnímu pedagogovi znamená vlastně předstoupit před jeho známé z divadelního světa a říct jim o jeho nevhodném chování. Stejný strach mohou mít, mimo jiné, i pedagogové ze svých vedoucích nebo jiných pedagogů. A někdy už pak ani nejde o aktivní strach, spíš o jakési nepsané pravidlo. Panuje aura nedotknutelnosti, a pokud člověk nechce mít problémy, je lepší chování těch mocnějších nekritizovat.

Následující otázku dělím na dvě roviny:
Někteří studenti se ve výpovědích svěřili se svými diagnózami a psychickou nestabilitou, což mohlo špatné pedagogické vedení vyvolat nebo zhoršit. Pedagog asi neví, že v extrémním případě má mezi deseti studenty někoho s depresemi, někoho s panikou, někoho s úzkostmi a jak to řešit? Na začátku studia tak nějak „vybalit“, kdo s čím přišel? Mít ve škole po ruce psychologa? Učit se o psychice a jak ji komunikovat?
Pedagogové mohou sami trpět nějakou diagnózou nebo psychickou nestabilitou. Má takový pedagog učit? Mají se se studenty učit o psychice a jak ji komunikovat? Má pedagog odpovědnost za psychické zdraví studentů?
Celý problém podle nás začíná už u toho, že psychická nestabilita je vnímána jako slabost a diagnóza jako stigma. Myslíme, že je potřeba o takové situaci na začátku studia informovat, na to je ale potřeba cítit, že taková konfrontace nebude hned také traumatizující. Mluvit, učit se o psychice a jak ji komunikovat je tedy rozhodně na místě. Ve škole post psychologa existuje. Zaveden byl však teprve před dvěma lety jako reakce na situaci, kdy student spáchal sebevraždu. Myslíme si, že taková pozice měla existovat už dávno.

Určitě není důvod za křehké psychické zdraví někoho diskriminovat, to platí i pro pedagogy a pedagožky. Takže učit se komunikovat o psychice je rozhodně na místě i pro ně, a dává smysl, aby se to dělo společně se studenstvem. Odpovědnost za psychické zdraví studenta samozřejmě nejde svalit kompletně jen na pedagoga. Jejich odpovědnost však je, podle nás, věnovat psychickému zdraví studentů pozornost. Mnohdy stačí mít jen trochu pochopení.

Častěji mají velmi nepříjemné zážitky studentky. Jak si myslíte, že se chování k ženám dá v tomto kontextu napravit?
I v našem případě je to odraz celospolečenského nastavení. Stále žijeme v patriarchálních strukturách, i když už se na celosvětové úrovni roky bavíme o feminismu a vznikají jeho nové aktuální podoby. Je to těžké téma, o kterém se snažíme vzdělávat, šířit toto vzdělání okolo sebe a sledujeme, jak s ním v různé míře bojují všude na světě. Napravit se to dá jedině změnou myšlení, jejíž součástí je samozřejmě i zahrnutí “gender equality” přístupu v rámci strategických plánů pro strukturální změnu. V praxi je za nás potřeba ale především upozorňovat na špatné chování ke studentkám na základě pohlaví v tu chvíli, když se děje, a říkat, proč je to špatně, popřípadě reflektovat již proběhlé nevhodné situace a tím předcházet jejich opakování.

Na uměleckých školách učí významné osobnosti a uznávaní umělci. Jsou dobrými pedagogy/pedagožkami? Proč? Jsou špatnými pedagogy/pedagožkami? Proč? Kdo má, a kdo nemá učit?
Nemůžeme říct, kdo má, a kdo nemá učit. Na to jsou tady také odborníci a tohle téma by určitě stálo za hlubší prozkoumání. Souhlasíme s tím, že ne vždy je kvalitní umělecká osobnost též kvalitní osobností pedagogickou. Profesní úspěch sám o sobě není měřítkem pedagogické kvality. Nejsme odborníci a ani se do této pozice nechceme stavět, od toho by tu měli být jiní.

Co si myslíte, že je větší problém? Že na DAMU učí jedinci, kteří by měli být okamžitě propuštěni, nebo že fakulta vlastně nikoho pořádně nic nenaučí? (Kolik pedagogů/pedagožek opravdu učí a kolik je pouze v seznamu na webových stránkách? Jak je možné, že sylaby absolutně neodpovídají realitě? Jak je možné, že nikdo nemluví anglicky? Každá katedra to bude mít jinak, prosím specifikujte, za kterou katedru mluvíte a řekněte svůj názor.)
Za problém především považujeme to, že fakulta poskytuje možnost realizovat nevhodné chování na vlastní půdě a že vnímáme nedostatek mechanismů, které by ochránily studenty a studentky. Zbytek otázek patří škole.

Jaký postup nyní žádáte? Mluvíte o třech úrovních diskuse, prosím vysvětlete.
Nežádáme nic. Myslíme si, že ten, kdo by měl převzít odpovědnost, je škola. Domnívali jsme se, že před námi existují problémy, o kterých ani škola nemusí do důsledku vědět. Za úkol jsme si vzali na tuto problematiku školu i veřejnost upozornit. O třech úrovních diskuse jsme se zmínili v kontextu hledání záchranných mechanismů a prevence kritických situací, jde o dělení pro lepší komunikaci, nikoliv přesný plán na změnu (krize, prevence, edukace). Celá problematika má úrovní ještě mnohem víc, včetně té celospolečenské.