Kateřina Jebavá je pověstná svým nezaměnitelným sarkasmem a racionalitou. Její odchod z angažmá v Divadle Husa na provázku ve mně tedy vzbudil zájem. Má to totiž v hlavě srovnané ve všech situacích. A skutečně – začal její pohyb po nejlepších brněnských inscenacích. Nyní překvapuje originálním ztvárnění textu Frederika Brattberga pod hlavičkou divadla Feste. Inscenace o rodičovství už nemůže být poutavější.

Nechybí ti v inscenaci „Dítě. Člun.“ kolegové?
Ano i ne. Když člověk stojí na jevišti sám, musí si uvědomit, že v divadle má partnery i jinde. V inscenaci „Dítě. Člun.“ jsme dlouho zkoušeli ve dvou, já a režisér, takže jsem taky nebyla sama, byl to neustálý tvůrčí dialog – a tím nemyslím žvanění namísto zkoušení. A při představení vnímám jako své kolegy kluky za technickým pultem. Musíme na sebe být dobře vyladění, aby všechno technicky klaplo: světla, hudba, projekce – cítím to napětí a soustředění z jejich strany. A hlavně jako partnera vnímám každého diváka. Někdy hraju jen pár centimetrů od první řady a do hlediště se vejde asi třicet lidí a máme na sebe zhruba hodinu čas. Sdělíme si toho vzájemně dost, samotou netrpím.


Kamera místo dětských očí

Překvapoval tě přístup Jiřího Honzírka k tomu textu?
Nečekala jsem, že budu hrát všechny tři postavy. Jinak jsme k textu přistupovali „tradičně“, ten text je velmi kompaktní a pro mě má velkou hodnotu nejen obsahovou, ale i v preciznosti formy – je jako dlouhá poema. A proto jsme vyškrtli jen jednu repliku.

Jsi víc herečka, nebo tanečnice?
Jsem herečka. Ráda bych měla kvality tanečnice, ale jsem herečka.

Takže pohybový akcent v této inscenaci nevycházel od tebe? Byla to otázka režie?
Ten pohybový akcent je, myslím, můj vklad. Jeden prvek vznikl ve chvíli, kdy jsem na začátku zkoušky vyprávěla o jistém tanečním představení. A já když vyprávím, dost tančím. A spousta ostatních okamžiků vyplynula podobně. Nemyslím si, že jsem tanečnice nebo zpěvačka, ale moje tělo a hlas jsou moje jediné nástroje, když na to přijde.


Zastavený čas v hlavě jedné matky

Jaké vnímáš nejmarkantnější rozdíly mezi herečkou Kateřinou Šudákovou, která končí JAMU, a ženou Kateřinou Jebavou, která hraje v existenciálním rodičovském dramatu?
Já byla po škole drzá a blbá. To se moc nezlepšilo, jen těch zkušeností přibylo. Víc vnímám, s pokorným úžasem, lidi okolo sebe a jejich osudy, talenty a schopnosti.

Kateřina Jebavá (* 1976)
Od 1990 skalní členkou Studia Dům pod vedením Evy Tálské. Následuje dlouholeté angažmá v Divadle Husa na provázku. Má doktorát z dramatických umění a její disertační práce Tandemové divadlo – tandemové lekce o využití dramatických prostředků ke komunikaci se sluchově postiženými vyšla knižně. Na kole přejela Himaláj a pěšky se dostala až do 5359 m n. m. v Ladaku.



Nakolik je „Dítě. Člun.“ z tvé strany autobiografické? Máš dvě děti, podobný scénář jsi možná zažívala už nesčetněkrát.
Já ale vlastně prožívala jiný, starší syn šel ve dvou letech do školky, protože neslyší a školka byla vlastně každodenním tréninkem a rehabilitací. Učili jsme se všichni nový jazyk: já chodila do kurzů českého znakového jazyka a on měl ve školce neslyšící učitele a navíc logopedii a sluchovou výchovu. A byl tam moc šťastný už od začátku a měli nás tam moc rádi. Mladší se ve dvou letech se mnou už vlastně nudil a teď je v malé školce Palouček. Včera mi po cestě řekl: Já je všechny miluju a oni mě taky milujou. Já si ty drásavé okamžiky odžila v nemocnicích a ambulancích, ten pocit, že ti dítě nějaká instituce bere a ty ztrácíš kontrolu. Ale já se tak cítit nechtěla a naučila jsem se být aktivní partner lékařů a odborníků, s respektem se ptát a nabízet jiné varianty, spolupracovat a nečekat, co kdo udělá. ∞


Divadlo Feste: Dítě. Člun.
Divadlo Hudby (Denisova 47, Olomouc)
st 11. 10. 19:00
Industra (Masná 9, Brno)
po 23. 10. 20:30