Oprýskané domy, betonové kolosy, pylonové konstrukce, dráty a kabely, mlha, šeď, prach a neustálý hukot. Nic živého, jen sem tam se ze země prodere plevel a bodláky. Asi jako když projíždíte noční Ostravou. Nebo když prolézáte stožárem elektrického vedení, kterým už proud dávno neprochází (doufám), přeskakujete koleje za smíchovským nádražím a ženete se za růžovým neonem… MeetFactory.


Text Ondřeje Štindla a Josefa Bolfa Mondschein vznikal původně jako filmový scénář. Kdyby chtěl Štindl svou novelu přece jen zfilmovat, nemohl by si vybrat lepší lokalitu než okolí dnes už kultovního industriálního komplexu. Nyní se musí spokojit s tím, že se na Smíchově vrhli na její dramatizaci. MeetFactory, živý a pulsující ostrov svobody v neutěšené městské krajině, zdevastované a špinavé, totiž alespoň pomyslně připomíná virtuální Dormu, místo úniku z postapokalyptického světa, který Štindl v dystopické próze vytvořil. V souladu s žánrem vykreslil „svět zítřka“, který nenabízí žádnou zářnou budoucnost, nýbrž (doslova) nemocnou společnost a rozloženou civilizaci. Návaznost na klasiky antiutopií od Orwella až po Matrix je sice přiznaná, ale taky přehnaná – je jí dokonce tolik, že se nutně ptáme, jaký smysl má vznik tohoto nového textu, pokud vůbec nějaký (odpovědí by mohly být jedině ilustrace Josefa Bolfa, spoluautora námětu).

Apokalypsa s humorem
Všední novela se v mém čtení navíc vzpírá jakémukoli vtipu. O to víc překvapí způsob, jímž dramatizaci uchopili Jan Tošovský s režisérem Janem Fričem – hyperironický, černočerný humor inscenaci vévodí, i když leckterý jiný divák by v představení nejspíš nic humorného neshledal. Jenže kouzlo tohoto humoru tkví právě v pochybnostech, že by celé pojetí mohlo být míněno vážně… Ve Fričově Mondšajnu se nicméně objeví pár indicií, které je mohou rozptýlit. Především odporně páchnoucí vycpané zvíře, z jehož rozpáraného břicha hrdinové vytahují klobásy obalené kečupem, po chvíli rozmatlaným po polovině scény. Tento přelomový moment dostává většinu obrazů záhy do jiného světla s rozdílem tak malým, ale právě tak podstatným, jako je změna německého -schein na české -šajn. Najednou se můžeme nesmírně bavit tím, jak Jan Lepšík pateticky deklamuje a vytrvale přehrává, jak sebou Jindřiška Křivánková hystericky mlátí o zeď a jak Julie Goetzová, jakoby vystřižená z Burtonovy Mrtvé nevěsty, tříská do piana pořád dokola stejných pár taktů Beethovenovy Měsíční sonáty.


Zbytek světa a zbytek Mondscheinu
Mondšajn v MeetFactory sice respektuje hlavní linii příběhu Štindlova Mondscheinu, jeho postavy i motivy, ale ve výsledku toho až tolik společného nemají (zmínit musím ještě Bolfovy ilustrace promítané během představení). Novela Fričovi posloužila hlavně jako předloha k vytvoření vizuálně neotřelé inscenace, plné nápaditých detailů a na míru šité prostorám „Meetu“. Na výsledek lze pohlížet různě – třeba jako na generální zkoušku toho, co divák vydrží. Někteří nejspíš nevydrží, ale jistě bude i spousta takových, kteří se budou vracet, protože stejně jako tvůrčí tým Mondšajnu nevidí náš „svět zítřka“ až tak černě.

MeetFactory – Ondřej Štindl, Josef Bolf, Jan Tošovský: Mondšajn
režie Jan Frič
dramaturgie Jan Tošovský, Lucie Ferenzová
scéna a kostýmy Ivana Kannhäuserová, Jana Hauskrechtová
hudba Michal Cáb, Julie Goetzová
premiéra 16. 10.