Osmnáct lidských druhů za dvě miliardy let a utopie je stále jen snem. Last and First Men je filmovou adaptací stejnojmenného spekulativního románu Olafa Stapledona. Vědeckofantastický narativ přibližuje v okázalém pojetí, které užívá enigmatických obrazů a hypnotický mimoobrazový komentář Tildy Swintonové. Jaké pocity impozantní dílo vzbuzuje a jak jej kategorizovat?

Last and First Men je hudebním a režijní počinem islandského skladatele Jóhanna Jóhannsonna. Poté, co před třemi lety tragicky zemřel, film dokončil jeho spolupracovník Yair Elazar Glotman. Jóhannsson za sebou zanechal dvacet let nahrávek, mezi které spadá i angažmá u mnoha filmových projektů. Známá je zejména jeho spolupráce s kanadským režisérem Denisem Villeneuvem, z které vznikl thriller Sicario: Nájemný vrah (2015) nebo sci-fi Příchozí (2016). Pokud chceme rozkrývat klíčové charakteristiky Jóhannssonova díla, mohou být právě Příchozí prvotní bod, od něhož se můžeme odrazit.

Islandská elegie
Skutečnost, že spolu Last and First Men a Příchozí sdílejí jisté motivy, by neměla překvapit. Sci-fi příběhy můžeme vnímat jako kombinatoriku pružných a ozkoušených schémat – v Jóhannssonově filmu jsou to témata cesty časem, telepatie, kolonizace planet nebo apokalyptické události. Oba filmy vycházejí ze stejných inspiračních zdrojů filosofujících a naskrz seriózních vědeckofantastických děl. Při sledování nás nutí přemýšlet o širokých tématech našeho místa na Zemi, ve Sluneční soustavě i vesmíru.

Styčné body mezi filmy jsou obzvlášť citelné na dvou místech. Obě díla problematizují pojetí dějin jako jednosměrného proudu – tuto představu mají za iluzorní způsob, jak se lidské vědomí orientuje ve světě. Jóhannssonův film nám v jednu chvíli sděluje: „Když vaši spisovatelé snili o budoucnosti, představovali si pokrok k jakési utopii, kde bytosti jako oni žijí v naprostém blahobytu.“ Obdobně je protagonistka Příchozích v závěru obdařena schopností vnímat všechny okamžiky své existence zároveň. Zadruhé se oba počiny zaobírají komunikací jako prostředku i znaku lidského pokroku. V obou filmech k lidstvu promlouvá vyspělá civilizace se šokujícími, ale obohacujícími sděleními. Ta mají potenciál změnit budoucnost našeho pokolení.

Na rozdíl od Příchozích je ale syžet Last and First Men mnohem výstřednější. Film tvoří takřka výhradně obrazy tzv. spomeniků – památníků válečných veteránů z oblastí bývalé Jugoslávie. Tyto záběry natočil Jóhannsson spolu s kameramanem Sturlou Brandthem Grøvlenem v roce 2017 na 16 mm materiál (český distributor chybně uvádí, že jde o 70mm film – tedy technologii, kterou si dvoučlenný štáb nemohl dovolit). Vyprávění zajišťuje mimoobrazový komentář herečky Tildy Swintonové. Její hypnotický voiceover snadno podněcuje představivost a formuje fantastické obrazy z časů budoucích. Mimoobrazový komentář je výrazný, nikoli však dominantní a vůči vizuální složce si zachovává jistou autonomii. Výsledkem je zážitek, který se vzpírá kategoriím.

Film je například často označován za dokument, ačkoli nespadá do žádných definic známých teoretiků nefikční kinematografie (John Grierson, Bill Nichols, Carl Plantinga). Last and First Men není poetický dokument, metadokument, ani avantgardní nefikční film. Přiměřeně informovaný divák zřejmě pochopí, že se spomeniky na daných místech skutečně nacházejí, stavby si ovšem s každým slovem mimoobrazového komentáře přivlastňuje narativ z Jóhannssonova–Stapledonova fikčního světa. Pomníky jsou mnohdy zřetelnou ilustrací voiceoveru i relikty zahubeného lidstva. Pohlížíme tedy nazpět (jako neznámý pozorovatel po apokalypse) stejně jako vpřed (díky tomu, že nám budoucí lidé předávají informace o civilizaci za dvě miliardy let).

Obhajitelné je naopak řazení k experimentální kinematografii. Last and First Men sebereflexivně jeví zájem o médium, které ho spoluutváří. Film neskrývá chemické reakce, které vznikají při dopadu světla na filmový materiál a v jistých chvílích je dokonce zapojuje do vyprávění (například ve scéně, v které komentář hovoří o vlivu slunečních paprsků na budoucí lidstvo). Jóhannsson takto neexperimentuje poprvé, jak ukazuje krátký film Konec léta (2014), který natočil na Antarktidě na malý 8mm formát.

Kulturní dění v černé
Jóhannssonovy kompozice by si samostatně zasloužily pozornost hudební redakce. Jejich spoluautorem zmíněný Berlíňan Yair Elazar Glotman, který složil doprovod i k českému found footage dokumentu Můj neznámý vojín (2018). Dá se předpokládat, že hudba k Last and First Men bude vysoce funkční i při poslechu vně filmové projekce. Kompozice se totiž přelévají z poklidných melodií k naléhavému burácení a samy o sobě snadno vytvářejí vlastní vyprávění.

Last and First Men je svým způsobem memento dnešní doby. Českou premiéru mělo mít minulý rok na karlovarském festivalu, pandemie ale jeho konání znemožnila. Film depresivně vyhlíží velký kulturní restart, utěšuje se ale pohledem do minulosti, který odhaluje, jaká příkoří už civilizace překonala. Tato symbolická zkratka vyvstává v průběhu projekce poměrně silně. Snímek by měla na konci května uvést do českých kin distribuční společnost Artcam.

Last and First Men
režie Jóhann Jóhannsson
Island, 2020