Osmnáct lidských druhů za dvě miliardy let a utopie je stále jen snem. Last and First Men je filmovou adaptací stejnojmenného spekulativního románu Olafa Stapledona. Vědeckofantastický narativ přibližuje v okázalém pojetí, které užívá enigmatických obrazů a hypnotický mimoobrazový komentář Tildy Swintonové. Jaké pocity impozantní dílo vzbuzuje a jak jej kategorizovat?

Jaderná katastrofa nebo mezinárodní totalitní nadvláda? Cestování na Mars nebo vyčerpání přírodních zdrojů? Krach ekonomiky nebo přelidnění planety? Vycházíme-li z jistých obecně známých faktů, s trochou představivosti si všechny vyjmenované scénáře budoucnosti dokážeme živě představit. Většinou ale raději uvažujeme „střízlivě“ a takovéto fantazírování necháváme sci-fi literatuře a filmu. Přestože tento žánr často inklinuje k pouhé zábavnosti a braku, ve své ideální podobě dokáže ukázkově vyhrotit tendence současnosti a položit závažné otázky, na které jako lidstvo i jako jedinci budeme dříve či později muset odpovědět. Právě proto jsem k zamýšlení se nad tím, jak může vypadat svět zítřka, povolala jednoho z těch bláznů a vizionářů, kteří se rádi inspirují skutečností, ale přitom se zvídavě ptají „Co kdyby…?“. S autorem sci-fi, fantasy a hororů, průkopníkem českého kyberpunku, Jiřím Walkerem Procházkou, jsme si povídali o budoucnosti, vizích a reflexi okolního světa.

Zasním se na chvíli a představuju si… Jaké by to bylo prožívat mládí v letech třicátých? Nejspíš mám pravdu, že nikdo soudný by se v té době nevtělil do sedmého dítěte negramotných rodičů obývajících vesnickou pastoušku. I já si tedy zvolím nějaké veskrze inspirativní alterego.