Drobný chlapík s knírkem je univerzálně srozumitelným symbolem kinematografie. Daleko méně ale bývá Charlie Chaplin vnímán jako novátor, aktivista a společenský kritik. Neprávem.

Grotesky se v roce 1914 sekaly podle poněkud prostého schématu. Nastínil se jednoduchý konflikt postav, přešlo se k rvačce a ta vrcholila honičkou. To byl zaručený recept také ve studiu Keystone, do kterého Chaplin nastoupil v pětadvaceti. Tento odtažitý mechanický přístup se mu ovšem příčil. Prosazoval dlouhé scény, v nichž mohla vyniknout jeho osobitost a improvizace, ty ovšem končívaly ve střižně. Postupem času ale začaly filmy s Chaplinem trhat kasovní rekordy, což tvůrci otevřelo cestu k větší samostatnosti.

Jeho scénáře mísily humor grotesky s prvky dramatu a melancholie, což byla kombinace, na kterou si dosud nikdo netroufal. Jako ještě odvážnější tah je třeba hodnotit angažovanost Chaplinových filmů. Nejvýraznější je u mnoha jeho raných snímků tématika sociální. Věčná sháňka za obživou, bída, hrozba kriminálu nebo sirotčince, všechny tyto tragické motivy Chaplin používal ve svých komediálních eskapádách a vytvářel tak populární, navýsost lidské filmy. Za nejsilnější výluh tohoto groteskního realismu lze považovat jeho první celovečerní film „Kid“.

Mezi ozubenými koly
Jedním z nejvýraznějších počinů také byl snímek „Moderní doba“. Jedná se o hravou satiru technokratické, dehumanizované společnosti. Ve filmu se objevují nervová zhroucení z přepracování a otročina u pásové výroby, čili záležitosti, jež byly v polovině třicátých let na denním pořádku. V zautomatizovaném světě „Moderní doby“ pak nechybí ani robotický krmič, který zaručuje pracovní výkonnost dělníka i při polední pauze, nebo kamerový dozor, kterým velký šéf slídí, zdali zaměstnanci nepokuřují na záchodech. Ač u diváků měl film úspěch, kdejaký kritik ho označoval za komunistický nebo alespoň „komunismus nedostatečně odsuzující“.

Chaplinovi rozhodně nebylo vlastní laciné šaškování a jeho filmy měly vždy silné lidské poselství. Proto se také pustil do slavného snímku „Diktátor“, velké parodie na nacistické Německo. Nutno podotknout, že film vznikal už na konci třicátých let, v době, kdy si Amerika ještě zdaleka nebyla jistá svým postojem k této demagogické říši. Připravovaný film pokládal tisk i veřejnost za nebezpečnou provokaci, vměšování se do záležitostí vzdálené Evropy. Ozývaly se četné hlasy o ekonomické výhodnosti války, která přináší technický pokrok a živí průmysl. Do premiéry v roce 1940 ale americká společnost stihla vystřízlivět a následující rok se stal „Diktátor“ takřka nejpopulárnějším filmem sezóny.

Tím to ale „vzpurný filmař“ ještě zdaleka neměl vyžehlené. Chaplin byl požádán, aby zastoupil ochořelého amerického velvyslance a promluvil na akci Výboru pro válečnou pomoc Rusku. K tomu svolil a na několika setkáních tedy řečnil k publiku o nutnosti zřízení druhé fronty. Nebylo ostatně proč pozvání nepřijmout, již za první války Chaplin inicioval veřejné manifestace, na kterých propagoval válečné dluhopisy. Ale od té doby se dostal do merku nechvalně známého Výboru pro neamerickou činnost.

Na černé listině
Hrozby dosud pouze tušené doznaly nadmíru ostrých rysů při natáčení dalšího filmu. Snímek se jmenoval „Pan Verdoux“ a byl inspirován skutečným incidentem: vážený francouzský úředník přišel za krize o práci a jeho novým zaměstnáním se stalo namlouvání a vraždění bohatých vdov. Chaplin ho ztvárnil jako postavu jemnou, citlivou a filozofující. Přestože se jedná o úsměvnou komedii s prvky lehké společenské satiry, cenzorský úřad scénář nejprve zcela zavrhl a stálo hodně úsilí film realizovat.
V obsáhlém dopisu, který cenzoři Chaplinovi zaslali, například stálo: „V příběhu jsou úseky, kdy Verdoux obviňuje »systém« a napadá dnešní společenskou strukturu. Z jeho výroků se dá odvodit, že jeho počínání je zanedbatelné ve srovnání s legalizovaným zabíjením ve válce. Aniž se chceme pouštět do diskuze, jde-li o masové vraždění nebo záležitost ospravedlnitelnou, je nepřijatelné, že se postava pokouší dokázat morálnost svých zločinů.“

Film v USA propadl. Noviny se nimraly v osobním životě filmaře a jeho stycích s levicovými intelektuály i nedostatečném náboženském zápalu. Organizace Americká legie zase vyrukovala s tím, že Chaplin (původem z Anglie) nikdy nezažádal o americké občanství a je tedy příživníkem a protistátním živlem. Na nátlak této společnosti se také mnoho promítání zrušilo. Chaplin se později vyjádřil, že „takové chorobné vlastenčení je zárodkem fašizace Ameriky“.

Tulák Charlie vyhoštěn
Když si Chaplin pár let po uvedení filmu udělal s rodinou prázdniny v rodné Anglii, americký mocenský aparát mu de facto znemožnil návrat. Vyhoštěný filmař se rozhodl neškemrat před úřady a své stáří prožil ve Švýcarsku. O kafkovském období mccarthismu potom natočil film „Král v New Yorku“, který je ostrou a na výsost zábavnou satirou tehdejších poměrů. Takže v něm nechybí inkvizitoři Výboru pro neamerickou činnost, kteří vyslýchají desetiletého chlapce obviněného z komunismu. Mimo to si snímek utahuje z atomové energie, televizní reklamy i plastické chirurgie.

Jakés takés rehabilitace se Charlie Chaplin dočkal až v roce 1972. Po dvaceti letech v exilu stanul na americké půdě, kde mu byl udělen Oscar za celoživotní dílo a obdržel nejdelší ovace v historii předávání cen Akademie. Dva roky nato zemřel ve věku 88 let.

Jeho hlavním a jediným poselstvím vždy byl humanismus, sounáležitost a mír. Na oplátku se mu ovšem dostalo osočování, perzekuce a šikany. Mohlo by se zdát, že takový osud mu byl symbolicky předurčen již ve filmu „Moderní doba“. V jedné scéně vypadne z projíždějící dodávky červený praporek, označující nadměrný náklad. Charlie ho zvedne, mává jím a křičí na ujíždějícího řidiče, aby ho vyrozuměl o ztrátě, když tu z postranní uličky vyskočí strážník a komickou postavičku zatkne jako vůdce komunistické demonstrace. ∞