Nápad vznikl v roce 2009 o obědové pauze v kantýně. Tak trochu klasika. Pak následovalo natočení cesty vlakem po ose Oslo–Bergen. Program trval zhruba sedm hodin. A diváci kupodivu vydrželi. Nový typ televizního kanálu s názvem Slow TV se zdá být překvapivě snesitelný. Norské kochání se zdánlivou všedností.

Živá televize. Sledovat na obrazovce několikahodinový pohled z vlaku a zažívat pokojné napětí. Nejenže vy nevíte, jak to dopadne, neví to ani tvůrci. Divák programu absolvuje vše, bez ohledu na to, zda je to zajímavé či ne. Veškeré nudné momenty, které se v běžné televizní produkci snaží autoři vystříhat, jsou u Slow TV naopak nosnou částí. Jako když očekáváte, že se každou chvíli stane něco vzrušujícího. Nic vzrušujícího se nestane, ale vy jste přesto absurdně spokojeni. A něco na tom zřejmě je – jak jinak si vysvětlit obrovskou popularitu několikahodinových pořadů, ve kterých je hlavním tématem například výroba svetru, lov lososů nebo pálení dřeva v krbu? Jeden z autorů konceptu, producent Thomas Hellum, byl hostem na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Jihlava.

Zmínil jste, že divák Slow TV sleduje věci, které může sledovat běžně v realitě. Nemůže se stát, že bude tato forma suplovat životní náplň člověka? Není vlastně trochu nebezpečná?
Ne, nemyslím si, že by mohla být televize nebezpečná. Slow TV je pro lidi taková ochutnávka, a když se jim líbí, vyrazí ven a chtějí stejné věci. Můžu vám dát jeden komerční příklad: když jsme vysílali plavbu kolem pobřeží, měla další rok firma, která onu loď provozuje, o dvanáct procent rezervací více než rok před tím. Samozřejmě, že to nebyl náš záměr. Navíc jsme dostali různé dopisy a e-maily od starých lidí, kteří už nemůžou jít ven a sami vše zažít. Byli vděčni, že díky nám můžou. Celkově, když někdo bude chtít sedět doma před televizí, tak tam bude sedět stejně, ať už vysíláme cokoli. Když bude chtít vyrazit ven, vyrazí ven.


Trpělivý divák ještě žije

Dovedete si představit, že natočíte v duchu Slow TV třeba dvanáct hodin toho, jak se někdo dívá na televizi?
Dalo by se to natočit jako experiment, ale nemyslím si, že Slow TV znamená, že někam jenom postavíte kameru a natáčíte. Nemůžete natáčet nezajímavé lidi, nemůžete jen tak postavit kameru na roh ulice nebo do místnosti. Samozřejmě, lze to udělat a pak dát někam na internet, takových věcí je na internetu spousta. Videa si pak můžete pouštět kdykoli, ale to není Slow TV. Ta musí mít nějaký příběh, který je zajímavý. Takže pokud by ti lidé, kteří se dívají na televizi, byli pro mě zajímaví – například by to byla královna, král nebo nějaká celebrita – tak bych to možná natočil, ale jak říkám, program musí mít nějaký příběh, musí lidi nějak zajímat, něco jim říct.

Zároveň jste ale zmiňoval, že vás může dění před kamerou překvapit, že se může například v rámci toho obyčejného sledování televize něco odehrát. Něco, co příběh přidá, co dopředu nemůžete znát.
Nic neplánujeme, nemůžeme nic předvídat – kromě záznamu cesty po železnici, který byl sestříhaný, jsme ostatní programy vysílali živě. Nejde říct: tohle chceme zažít, tohle ne. Ale to je normální, v životě se moc věcí neděje, takový je prostě život. Občas se může něco stát, a proto člověk před televizí sedí – protože si říká: takový je život, možná se něco stane. Je na divákovi, aby si řekl, co je nuda a co ne. Pro každého je nuda něco jiného.

Do jaké míry máte osahané limity, abyste odhadnul, jakou délku ještě divák vydrží a jaké téma je vůbec vhodné?
Tak třeba teď chceme natáčet migraci stáda tří tisíc sobů v severním Norsku, abychom trochu přiblížili historii menšiny Sámů, která v Norsku žije. Někteří sobové takhle migrují až tři týdny. I já si myslím, že to už by bylo dlouhé. My chceme najít nějakou cestu, která má pět až sedm dní. Myslím si, a možná se pletu, že zhruba týden je hranice, kdy to ještě je zajímavé. Samozřejmě, že se na celý pořad nikdo nedívá bez přerušení, ale lidé se k němu vrací, baví se o něm a tak podobně. V létě jsme sice dělali projekt, který měl osm týdnů, ale dělali jsme ho přerušovaně, každý večer jsme byli na jiném místě.


Čím delší záběr je, tím víc funguje fantazie

Je nějaká minimální délka pořadu, aby mohl být charakterizován jako Slow TV?
Myslím si, že když má dvě hodiny a méně, je to normální film. Samozřejmě, pokud budou lidé stále častěji natáčet filmy nebo programy, které budou mít pět hodin, tak my budeme muset natáčet třeba něco, co má deset hodin. Ale jak říkám, musí to být něco neobvyklého. Třeba když jsme natáčeli dvěstěminutovou přednášku, tak jsme si řekli, že už nechceme kratší Slow TV; nemusí být ani delší, ale těch dvě stě dvacet minut bylo tak akorát, aby byl program zajímavý. Když jsme ale třeba natočili osmnáct hodin lovu lososů, tak za námi potom přišel hlavní editor a ptal se „Nebylo to nějaké krátké?“.

Poukazoval jste na to, že na základě vašeho vysílání se objevila na YouTube nová videa. Například někdo zacpal umyvadlo a natáčel, jak se plní. Je i toto forma Slow TV?
Nemyslím si, takových videí je hodně. Lidé je mají třeba jako spořiče obrazovky, kde je nějaké zvíře, které chodí a něčím se krmí, ale podle mě to není Slow TV. Video by muselo být v televizi, navíc dobře produkované, v HD kvalitě, nepřerušované a s nějakým zajímavým příběhem. Většinou některá z těchto charakteristik u těchto záznamů chybí. Například je natočeno jen ruční kamerou, takže má špatnou kvalitu, není vysílané v televizi a tak podobně.

Tématem prosincového čísla Artiklu je přerod. Dovedete si představit, že by touto metodou mohl být zachycen přerod člověka?
Dovedu si představit, že se dá Slow TV natočit na spoustu témat, o spoustě věcí. Záleží na tom, jestli diváka příběh zajímá. Pokud by byl člověk, kterého bychom natáčeli, nějakým způsobem zajímavý, lidé by si kvůli němu před televizi sedli a sledovali ji, tak proč ne, určitě můžeme natočit Slow TV o jednom člověku. Na tom nepřerušovaném zachycení, tedy na Slow TV, je zajímavé právě to, že je tam všechno. Nedávno jsem viděl německý film Victoria, který je natočen v jediném záběru, je to sice fikce, hraný film, ale stejně byl pro mě hrozně zajímavý, protože jsem věděl, že je v něm úplně všechno a že ničemu neuniknu. ∞