Srbský film Stehy se věnuje jednomu z nejkontroverznějších témat současného Balkánu. Režisér Miroslav Terzič je vystudovaný právník a možná i proto ve svých filmech popisuje taková témata, která nejsou právně dořešená. Jedním z nich jsou případy ukradených novorozeňat, které rezonují dnešním Srbskem. Více než 500 rodin dodnes hledá své děti, o kterých neví, zda skutečně zemřely po porodu anebo jim byly odcizeny a žijí v adoptované rodině. Pozoruhodný snímek vstoupil do českých kin 5. září.

Pro režiséra se jedná o druhý celovečerní film. Ten první – Ustanička ulica – se zajímal o osud mladého prokuratisty, který hned po studiu dostává první výživný případ. Tentokrát se však spojil se scénáristkou Elmou Tataragič. Její předchozí film Bůh existuje, její jméno je Petrunija se věnuje, stejně jako Stehy, ženským tématům, konkrétně jak složité je na Balkáně prorazit a získat práci.

Socialistické kulisy
Stehy začínají nevinně. Ana je švadlena v zapadlém podniku, odkud chodí rovnou domů za manželem a dospívající dcerou. Je však něco, co jí už skoro dvě dekády chybí. Syn, kterého před osmnácti lety porodila, ještě v nemocnici zemřel. Nejednalo se však o jediný případ. Ana tomu, co jí bylo řečeno, uvěřila. Příběh začíná příchodem členky Sdružení ztracených dětí do Anina krejčovství. Toto tajné sdružení spojuje matky, které o své děti po porodu přišly a věří, že potomci dodnes žijí v jiných rodinách. Protagonistka se rozhodne, že svého syna najde stůj co stůj.
Začíná tak příběh plný nečekaných přiznání, emočně vypjatých momentů i dlouhých záběrů na hlavní hrdinku, svéhlavě pátrající po pravdě. Následky válečného konfliktu v Jugoslávii se projevují morálně zdecimovanou společností, kterou se film snaží zobrazit v tom nejrealističtějším světle. Navíc se skoro celý snímek odehrává v prostředí socialistických kulis, jakými jsou dodnes zachovalé nemocnice, úřady a sídliště – občas to až vypadá, že se jedná o film historický. Divákovi se postupně dostávají indicie, které jsou šikovně rozeseté napříč příběhem, a dozvídá se je společně s hlavní postavou, čímž chtěl pravděpodobně režisér dostat diváka do takové situace, aby byl schopný jednání Any pochopit a ztotožnit se s ním.

Nádech nejistoty
Představitelka hlavní role Any Sněžana Bogdanovičová byla jednou z nejpopulárnějších srbských hereček na přelomu 80. a 90. let minulého století. Po své emigraci do Ameriky už hraje jen velmi zřídka a ve Stezích se jednalo o první velkou roli za posledních několik let. Režisér se však trefil do černého. Subtilní mimika, kterou Bogdanovičová vytváří, dodává filmu nádech nejistoty. Divák s postavou prožívá nelehké chvíle a sleduje jí skoro bez rušivých prvků. A díky tomu, že nás při pohledu na Anu nic neruší, můžeme nahlédnout až do jejího nitra. Bogdanovičová ukazuje, že dokáže i beze slov zahrát bezmoc a zapůsobit na diváka.

Zajímavým prvkem filmu je také samotný šicí stroj, který svým otravným zvukem dělá z filmu trochu nepříjemný zážitek. Jeho nepříjemnost však může narážet i na to, jaké je vyrovnávání se se starými událostmi, které měly být dávno zapomenuty. Švadlena tak namísto šatů spíše zašívá staré rány a snaží se dát svůj život znovu do pořádku. Díky Stehům se začíná v Srbsku o problému kradených novorozeňat konečně mluvit, možná i díky mezinárodnímu dosahu tohoto pozoruhodného filmu. Soutěžil na mnoha filmových festivalech napříč celým světem, v Česku se promítl na Karlovarském filmovém festivalu a Letní filmové škole. Pod distribuční společností Artcam Films vstoupil minulý měsíc do našich kin.

text: Jakub Kos