Film, v němž neexistuje klasická dějová linka. Římská smetánka, její pompézní večírky a snobské intelektuální rozpravy. V hlavní roli zhýralý novinář, autor jediného románu. Jako třešnička na dortu krása Věčného města.

Jistě se při takovém popisu mnohým vybaví Felliniho Sladký život. Řeč je ale o filmu Velká nádhera, který vstoupil koncem loňského roku do kin. Snímek italského režiséra Paola Sorrentina představuje v hlavní roli elegantního novináře Jepa Gambardellu (Toni Servillo), který je autorem jediné knihy, ale i přesto se jako velký spisovatel těší vysokému postavení ve společnosti. Divákovi může svou postavou připomenout právě Marcella, hlavního hrdinu Sladkého života. Ostatně Sorrentino se netají tím, že Fellini je pro něj velkou inspirací, a z jeho filmů rád těží a jistým způsobem na ně navazuje.

Jep je jakýmsi průvodcem životy bohatých a slavných lidí, kteří nejsou upřímní k sobě, natož k ostatním. Chodí do restaurací, navštěvují okázalé večírky, kde všichni tančí, fetují, sledují neobvyklá vystoupení stojící celé jmění. Jako by už římská smetánka nevěděla, jak jinak se zabavit, byla unuděná a bez touhy poznávat něco nového a opravdového trpěla marnotratností.

Oslava jeho pětašedesátých narozenin je pro něj jakýmsi mezníkem mezi dosavadním životem a tím, co má přijít. Začne si pokládat otázky ohledně smyslu svého života a běžné všední události mu pomáhají si odpovědět. Začíná si uvědomovat svůj věk, svou konečnost, prázdnotu vlastního života a ohroženost sebe sama.

Snímek Jepovo tápání propojuje s jeho vzpomínkami na mládí, kdy teprve vše poznával a prvně miloval, kontrastuje s absencí smyslu života, který vede nyní. Zároveň ukazuje, jak je jeho svět oddělený od toho reálného. Metaforickou hranici mezi dvěma světy představuje ve snímku mříž, skrz kterou Jep sleduje dívky z klášterní školy.

Řím jako město kontrastů
Velká nádhera je mimo jiné i poctou Věčnému městu. Spojují se zde dvě odlišné stránky Říma, jeho antická architektura s extravagantním životem, což umocňuje i kontrast v hudebním podkladu. V jedné chvíli zní sakrální hudební doprovod od Bizeta a v druhé komerční techno. Snímek může divákům někdy dokonce připomenout nedávno natočeného Luhrmannova Velkého Gatsbyho, především svými honosnými večírky a ženskými třpytivými róbami.

Sorrentinův film má místo klasické dějové linky spíše podobu kaleidoskopu složeného z různých epizod, kterými hlavní hrdina provází. Namísto děje zaujímá první místo ve snímku krása a nádhera a jejich hlavním cílem je během sto čtyřiceti minut diváka oslnit a zanechat v něm nezapomenutelný vizuální zážitek. ∞


Velká nádhera (La grande bellezza)
režie Paolo Sorrentino
Itálie, 2013, 141 min.