Román Malé ženy se v USA těší nedozírné popularitě. Původní kniha Louisy May Alcottové vyšla ve dvou částech v letech 1868 a 1869 a postupně se stala definujícím dívčím románem mnoha generací. O oblibě Malých žen jistě vypovídá i sedmero televizních i filmových adaptací. Za scénářem i režií osmé reimaginace stojí Greta Gerwigová. Jako jedna z nejvýraznějších osobností amerického nezávislého filmu se s románem vydává do neprobádaných míst. Příběh čtveřice sester Marchových, jejichž sny dusí společenské tlaky, Gerwigová nahlíží z nového úhlu pohledu. Na potěšení, která dívky v knize zakouší, má režisérka svérázný názor.

Knižní předloha sestává z dvou polovin, z nichž první líčí osudy sester za americké občanské války, zatímco druhá se věnuje jejich dospělým životům. Ve veřejném povědomí ale zůstává zejména první část a Gerwigová jako by byla názoru, že se dospělému pohledu v Malých ženách neučinilo zadost. Film tedy koncipuje jako vyprávění z pohledu spisovatelky Jo (Saoirse Ronanová), které se z tíživé současnosti ohlíží zpět. Režisérka k předloze našla chytrý, sjednocující a přitom velmi osobní přístup.

Životní radosti i malá potěšení, která hrdinkám v románu Alcottová dopřála, zde nahlížíme z nového pohledu. O poměrně radikální reinterpretaci románu svědčí již úvodní scéna filmu. V ní se Jo, už jako začínající autorka, schází s potenciálním vydavatelem. Ten si její text zběžně přečte a doporučí, aby její ženské protagonistky vždy skončily v manželství, nebo mrtvé. Čtenáři, kteří jsou s dějem knižní předlohy seznámeni, tuší, že osud sester Marchových nebude jiný. Gerwigová se na tuto skutečnost rozhodla nahlížet ze zkroušené perspektivy. Při té příležitosti se vyjadřuje k možnostem ženské realizace v Americe druhé poloviny 19. století a skepticky vnímá i potěšení, která mohly dívky jako Jo pocítit.

„Nikdy nechtěla, aby se Jo vdala,“ přiblížila režisérka v interview pocity Alcottové. Konvence doby ale byly stejně přísné jako neměnné, a postava Jo se tak v závěru knihy ocitá v náručí stárnoucího profesora Bhaera, s jehož pomocí poté přetvoří rodinný dům v internátní školu. Legitimitu celého konce Malých žen ovšem Gerwigová zpochybňuje. Sebevědomě ho posouvá do snové reality, v které může Jo zakusit potěšení, jež jsou jí ve skutečném světě nepřístupná. Na vstup do druhé roviny Gerwigová upozorňuje změnou v barevném spektru (poměrně chladné tóny obrazu střídají teplé), ale hlavně v emocionálním ladění. Vyprávění se před koncem náhle stává křečovitě radostné a bezmyšlenkovitě řeší problémy všech postav. Osudové „ano“, které si Jo s profesorem řeknou zkropení deštěm na nádraží, je deziluzivní výjev par excellence. Následující scéna, která nám ukazuje živoucí internátní školu, je přesně takový konec, jaký by si drzý korektor a vydavatel v jedné osobě přál.

Emancipace uměním

Režisérka vytváří čitelnou osu mezi sebou, Alcottovou a jejími hrdinkami. Přirozeně necítí sympatie pouze k Jo, ale i k jejím třem sestrám, které také sní o umělecké kariéře – Amy (Florence Pughová) o malířství, Meg (Emma Watsonová) o divadelním herectví a Beth (Eliza Scanlenová) o klavírním angažmá. Tuto skutečnost není třeba považovat za nabubřelost režisérky, která oproti postavám Malých žen dosáhla mimořádné karierní pozice. Gerwigová tím jen spíše odmítá skrývat, že je sama autorkou, jež tvoří v kontextu své doby, a že má svůj specifický pohled na knihu a její motivy. Film má jistě své místo v současných diskuzích ohledně ženské reprezentace v umění, na rozdíl od mainstreamové hollywoodské tvorby však téma podává výjimečně odstíněně.

Naopak poměrně radikálně vyznívá způsob, jak Gerwigová vystupuje proti tendencím kostýmních dramat. Obvyklý pomalý rytmus, který má snad původ v představě světa bez technologií a rychlosti, v jejích Malých ženách nenajdeme. Vyprávění neustále střídá dvě časové linie a spoléhá na to, že při jejich sledování vynaložíme jisté úsilí. Potřeba je totiž stálá rekontextualizace – události z jedné roviny mění pohled na ty z druhé. Vznikají také nečekané proměny tónu nebo kontrasty mezi scénami. Román tak v tomto případě není „stlačen“ do dvouhodinové stopáže, ale je pozoruhodně přetvořen komplikovaným adaptačním procesem.

Snímek Gerwigové je důkazem, že troufalé zacházení s knižní předlohou nemusí značit neuvážlivost a původní materiál nutně neničí. Díky paralelnosti dvou linií pociťujeme rozdíly v životech protagonistek o to silněji. Závěrečná snová část o radostném konci nás pak nezahltí melodramatickým cukrkandlem, ale naopak zanechává hořký pocit. V rukou Gerwigové vidíme klasiku americké literatury zcela nově.


Malé ženy
režie Greta Gerwig
USA, 2019, 135 min



text: Marek Koutesh