Nový životopisný film snímá z prvního prezidenta České republiky ustálené a stereotypní nánosy. K tématům disentu a totality přistupuje s větší rafinovaností, než bývá u české tvorby obvyklé.


Osoby Václava Havla se v minulosti dotkla dokumentární díla autorů jako Vojtěch Jasný, Igor Chaun, Pavel Koutecký nebo Miroslav Janek. Figuru vždy pojali jako soubor fixních a roky přejímaných charakteristik. Žádný film nehnala vůle rozkrývat rozpory vně tradičního výkladu Havlova života, jako to činí nový snímek režiséra a scenáristy Slávka Horáka. Z hlediska konformity českého filmového životopisectví je chvályhodné, že se těmito obrazoboreckými tezemi vůbec zaobírá.

Horákův snímek si úděl ztěžuje tím, že exponovaná témata období normalizace, státního útlaku, hrdinství a morálky zde nemají jednoznačné obrysy. Paradoxy, které v období normalizace můžeme vypozorovat, jsou pro Horákův snímek zcela zásadní. Mobilizace odvahy tak není nutná reakce na útlak StB a morální jednání film nepostihuje coby léčbu normalizační šedi. České filmy navíc málokdy ukazují represivní složky socialistického režimu takto komplexně. Horák se spoluscenáristou Rudolfem Suchánkem načrtávají daleko rafinovanější systém bez klasických definic kolaborantů a všemocných StBáků. Předkládají několik druhů policejních a bezpečnostních složek s různou variabilitou pravomocí, do jejichž práce se promítá ochota, inteligence i vychytralost jednotlivců. Racionálně znějící a umírněně podané argumenty od StB neslýcháme v domácí produkci moc často. Pokusy o postihnutí mnohaúrovňového systému navíc v minulosti končily bolestivými nezdary, jaký představuje snímek Jan Palach (2018), který v důsledku svého rozkročení vtlačuje problematiku do nezáživně zrežírovaných a směšně vyšponovaných dialogů.

V Havlovi zobrazené období netopí postavy v permanentním a nepodmíněném teroru, místo toho je konfrontuje s post-totalitním nátlakem s únikovými cestami ve formě nucené emigrace nebo popření dosavadních aktivit. Havel ukazuje, že ústupek nemusí mít nutně formu spolupráce s režimem a bezčasí normalizace nemuselo být všem občanům nepříjemné. Film neignoruje mlčenlivou masu, která stála v boji disidentů s režimem stranou, například ve scéně z vlaku či při zásahu na koncertu. Ačkoli je pojem konformní většiny z pohledu historiků nebo kvalitních žurnalistů samozřejmý, v rámci filmové tvorby, která zachycuje socialistický režim po roce 1968, je Havel i s těmito několika scénami výjimkou.

Muži nepláčou
Snímek následuje všechny body tradičního vyprávění o Havlově (Viktor Dvořák) životě, ať už se jedná o proces s The Plastic People of the Universe nebo uvěznění na Borech. K bližším detailům těchto událostí však Horák přistupuje poměrně ikonoklasticky. To se v tomto případě rovná vzepětí vůči mediálně protežovanému mýtu o hodnotově nezlomném bojovníkovi s bezprávím, který se opakovaně obětoval za ideály svobody – což je stále dominantní způsob, jak se k Havlově osobnosti přistupuje.

To se netýká jen poukazování na exprezidentovy osobní aféry, ale na rozpory celého étosu jeho životní snahy. Vyprávění se zamýšlí nad všeobjímající otázkou, co znamená být morální a pochybovačně se zastavuje nad pojetím některých chartistů. Několikrát zazní výzva k „chlapáckému jednání“, které se neohlíží na důsledky a odmítá ze závazků ustoupit. To je očividně v rozporu s Havlovým mírným jednáním, které si uchová až do uvěznění. Obrnil se a zachoval se konečně jako muž? Pokud ano, Horák to ale nevidí jako vítězství, ale spíše jako podlehnutí tlaku machistů Ivana Martina Jirouse (Mikuláš Křen) nebo Pavla Landovského (Martin Hofmann). Horák podobně jako Sedláček se seriálem České století (2013) vidí Chartu 77 jako místo osobních bojůvek a ideologických střetů, ačkoli tyto teze formuluje především v náznacích (a znovu se jako podnětné ukazují styčné body i neshody mezi Havlem a Jirousem). Ve filmu není Havlova cesta mezi lety 1968 a 1989 linie se stabilním hodnotovým rámcem, ale zahrnuje mnoho kroků zpět, váhání, selhávání a samozřejmě i trochu té geniality.

Olga Havlová (Aňa Geislerová) nemá ve vyprávění tolik prostoru jako její muž, přesto nejde o stereotypní figuru podpůrné polovičky, která hrdinovi v těžkých chvílích pomůže z neštěstí. I od ní se protagonista dočká výtek ke své nerozhodnosti a výzvy k tomu, ať jedná mužně. V tomto kontextu jde ale spíše o volání o pomoc osoby, která se cítí unavená přetlačováním s režimním kolosem. Olga Havlová je další díl Horákovy teze, že předstíraná chlapácká morálka je kluzká věc. Můžeme vyjádřit lítost nad skutečností, že postavu autoři lépe neprokreslili – to se ale nepodařilo ani celovečernímu dokumentu Olga (2014), který ani za přispění vyprávění nejbližších a s přístupem k primárním pramenům neodkázal sdělit, v čem přesně tkvělo její nepopiratelné kouzlo. Osobní linie Olgy Havlové rozhodně neslouží jen jako kontrast k protagonistově „morálně čistšímu“ zápasu s režimem, protože i ten mají tvůrci za proud protkaný náhodami, ústupky a zkratovitými výpady. Kdyby tomu tak nebylo, závěr by dostal podobu triumfu, nikoli hořké kulminace.

Skutečnost, že události z exprezidentova života Horák se Suchánkem přeci jenom vsazují do nějakých rámců, zaručuje, že je Havel srozumitelná biografie. Publikum však konfrontuje s úskalími, které bývají při postihování ústřední osobnosti nebo období normalizace obecně, skryta.

Havel
režie Slávek Horák
Česko, 2020, 105 min