Některé problémy je třeba vyříkat si z očí do očí. Nedusit v sobě emoce a ještě jednou se vrátit ke starým křivdám a naposledy říznout do nezhojených ran.

Švédská umělkyně Anna Odell se svým celovečerním debutem rozhodla vypořádat s traumaty z minulosti a zároveň nabídnout divákům pohled na šikanu z jiného úhlu, než bývá obvyklé. Ve snímku Třídní sraz dokázala smísit realitu s fikcí a ukázat, jak si následky šikany oběť stále nese s sebou a jak ovlivňují její další život. To vše dokládá svým vlastním příběhem.


Inspirací k natočení celého filmu pro ni bylo to, že nebyla pozvána na třídní sraz, který se konal dvacet let po ukončení základní školy. A tak alespoň natočila, jak by takové shledání asi mohlo vypadat, kdyby pozvaná byla. Zinscenovala jej za pomoci herců, kteří představují její bývalé spolužáky, a sama ztvárnila hlavní roli, tedy sama sebe. Tak startuje úvodní část filmu. Anna přichází na sraz, přerušuje projev hlavního řečníka, nedovoluje ostatním pokrytecky s úsměvem vzpomínat na „staré dobré časy“. Konfrontuje je se svými vlastními vzpomínkami, které mají k těm idylickým daleko. Vrací se do let, kdy byla šikanována, a odhaluje, jak společně prožitá léta formovala její vlastní osobnost. Vypjatá situace postupně graduje, až vyvrcholí tím, že je Anna ze srazu vyvedena.

Terapie filmem
Film, který natočila s „fiktivními“ spolužáky, hodlá ukázat těm skutečným. Jenže většina z nich setkání odmítá, vymlouvá se nebo nezvedá telefon. Přesto se několik schůzek povede uskutečnit a v druhé části Anna tato setkání rekonstruuje s dalšími herci. První dramatickou část střídá linka bez výraznějšího dějového náboje. Avšak vzniká díky ní zajímavé prolínání mezi fikcí a realitou a opačně. Fikce se stává nástrojem pro zkoumání reality a realita zároveň poskytuje inspiraci k vytvoření fikce.

Tato nevšední hra mezi skutečností a vymyšleným příběhem je hlavním kladem filmu. Přesto jsem se nejprve domnívala, že Anna jako první natočí svou předpokládanou představu třídního srazu, pak se ho zúčastní, aniž by se pokoušela svou představu naplnit, a teprve poté se svou první verzí hromadně konfrontuje své trýznitele a jejich reakce zdokumentuje. Takový postup by rozšířil film ještě o další rozměry a odkryl by, nakolik se lidské představy shodují se skutečností, jak druzí reagují při střetu s cizími očekáváními a jak se umějí vyrovnat s takovou konfrontací.

Třebaže z celého snímku čiší Annina neschopnost odpoutat se od minulosti a zapomenout na staré křivdy, povedlo se jí svým filmovým experimentem upozornit neortodoxním způsobem na dlouhodobé následky šikany a na její vliv na budoucí život trápeného jedince. Zdůrazňuje, že i tolerování šikany je její podporou. Zůstává otázkou, zda Anninou motivací k natočení snímku skutečně byla touha zkoumat vztahy a skupinové hierarchie, a ne snaha vyřídit si s bývalými spolužáky staré účty. Přestože mě snímek zaujal svým nápaditým zpracováním, nemám pocit, že Anna došla k nějakému převratnému závěru nebo si jednoznačně zodpověděla své otázky o mezilidských vztazích, ani že by pro sebe zjednala nějakou nápravu. Z jejího projevu je i po letech cítit zášť. Jako by film byl tak trochu i jakýmsi druhem osobní pomsty a ona sama svým způsobem stále zůstala v roli ublížené chudinky, která hledá spravedlnost. Stejně tak se nijak radikálně neproměnili její spolužáci, kteří se vyhýbají odpovědnosti za své činy nebo nejsou ochotni přiznat chyby, jichž se dopustili v dětství, a jejich hlavní rysy osobnosti se, zdá se, nezměnily. Všichni pokračují dál ve svých rolích. Dojmy z tohoto netypického počinu tedy zůstávají rozpačité. ∞


Třídní sraz (Återträffen)
režie Anna Odell
Švédsko, 2013, 88 min.