Jak vtěsnat osm měsíců života do 70 minut? A co teprve, pokud onen čas strávíte na místě, které už přestává připomínat město, ale je spíše jen hromadou sutin po výbuších bomb? Režisérka Jana Andert dokázala ve svém režijním debutu V Mosulu přiblížit divákovi, sedícímu v bezpečí sálu kina, irácký válečný konflikt. A ukázat mu „běžný“ život členů jednotek Golden Divison, které se snažily dobýt Mosul ovládaný Islámským státem zpět.

„Mně tam chyběl příběh,“ byla první výtka, která zazněla po skončení dokumentárního snímku, když jsme diskutovali o tom, co jsme právě viděli. Přemýšlela jsem nad tím. Měla jsem opačné pocity i názor na film. Hltala jsem totiž každou minutu dokumentu Jany Andert a ani jednou mě nenapadlo, že mi něco chybí. Naopak. Po sérii českých dokumentů, které jsem v poslední době viděla, mě tenhle nadchnul, a to právě díky svému reportážnímu přístupu. Přitom se nedíváte na hodinu a čtvrt trvající zpravodajskou reportáž, v níž by autor musel řadu záběrů pro jejich syrovost vynechat. V Mosulu je film plný emocí a na rozdíl od (pro mě) nepovedených dokumentů anebo reportáží soukromých televizí vám k tomu nehraje podbízivá hudba a vy se necítíte být součástí manipulativní hry režiséra.


Zlaté divize
Dokument není vystavěn na příběhu jedné hlavní postavy, nicméně Jana Andert v něm pracuje s ústřední dvojicí – Mohammadem a Salwanem, kteří jsou součástí iráckých jednotek Golden Division. Právě těmto dvěma mužům, kteří byli doprovodem autorky, je věnována největší pozornost a díky nim se do dokumentu zblízka zachycujícího válečný konflikt dostanou civilní momenty. V paměti uvízne třeba ten, kdy Salwanovi zvoní telefon, volá mu jeho otec a do toho je slyšet střílení a výbuchy bomb. Chvíle, kdy do děje vstupuje i sama režisérka. Salwan jí vypráví, že i jeho otec byl ve válce a že matka chtěla, aby se bojů o záchranu města účastnil. Válka se stala každodenní realitou, přesto Mohammad i Salwan už ví, co chtějí od života, který bude následovat. Najít si ženu, usadit se. Mít klid.

Tyto obyčejné chvilky, plné lidskosti pak vystřídají zase ty, kdy se členové zlaté divize opatrně prochází sutinami a rozpadlými domy, pozorující okolí, aby nezavadili o drát, který může během vteřiny odpálit nástražnou minu.

Každým válečným konfliktem ale nakonec nejvíce trpí civilisté. Ostatně jedním z hlavních cílů režisérky bylo zaznamenat dění právě z jejich pohledu. Dokument je tak plný obrazů zoufalých, naříkajících žen, jež nesou v náručí své děti a netuší, kde skončil zbytek jejich rodiny. Při záběrech z nemocnice a ošetřování zraněných dětí jsem musela zavírat oči, i když mnohdy nejhorší bylo slyšet jejich pláč.

Přemýšlím nad válkou s tak často v západních médiích skloňovaném Islámským státem, napadá mě – jak poznáte, že ten, kdo stojí proti vám je váš nepřítel, a ne jenom zraněný muž, který nestačil s rodinou utéct před bojovníky IS? V jedné scéně vojáci vedou několik mužů s rukama za hlavou. „Nebijte je,“ zazní od jednoho člena jednotek, přesto jsou muži fackováni a pohlavkováni. Následuje výslech, prohlížení otlačenin na těle, zkoumání osobních dokladů. Autorka zasvěceně vysvětluje, co se odehrává a jak jsou podezřelí využíváni na průzkum okolí. Nebezpečí v dnešní realitě totiž může představovat i mladá žena s novorozencem. A i když je největší bitva o město od druhé světové války po více než dvou letech u konce, nalezení onoho klidu, po kterém nejen Salwan a s Mohammad touží, je pořád v nedohlednu. ∞


V Mosulu
režie Jana Andert
Česko, 2018, 72 min.