Zkouška pro všechny

Co se děje za dveřmi výtvarných škol a akademií vždy budilo zvědavost. To nejnáročnější bývá dostat se za ně. Ale nikoli jako návštěvník, ale jako student. Jak probíhá takové přijímací řízení na pražskou Akademii výtvarných umění a kdo se na ni hlásí? O tom jsem si povídala s režisérkou Adélou Komrzý, která právě uvádí do kin dokument Zkouška umění.

Dle čeho jste vybrala konkrétní tři ateliéry, které jsou ve snímku Zkouška umění představeny?
Film jsme natáčeli s Tomášem Bojarem, a tak jsme o výběru ateliérů vedli dlouhý dialog. Prvním „sítem“ byl fakt, že někteří vědoucí ateliérů nechtěli, aby se u nich natáčelo. Což jsme samozřejmě respektovali. Naším dalším kritériem bylo, abychom vytvořili pestrou skladbu, kde se budou odrážet úplně rozdílné přístupy k výběru uchazečů. A to – řekněme – „metodicky“, tak i nastavením nebo energií v daném ateliéru. Bohužel se nám do filmu nevešla všechna media a chybí tak například sochařský ateliér. Kromě ateliérů jsme natáčeli i na legendární vrátnici se skvělými vrátnými a i v řemeslných dílnách. Díky paralelním dějům a i takzvaně akademického a laického smýšlení o umění, získává tento jeden dům, tedy Akademie výtvarných umění, na dynamičnosti. Film obnažuje pluralitu postojů, někdy i neporozumění, ale zároveň velké schopnosti koexistence, respektu, naslouchání a otevřenosti, což v dnešní době považuji za inspirativní.

Jakým způsobem jste chtěla problematiku přijímacích zkoušek na AVU vykreslit?
My jsme nechtěli vykreslit problematiku přijímacích zkoušek. To by vydalo na analytický výkladový film a určitě by takové „zadání“ vyžadovalo spoustu souvislostí. Já jsem byla oslovena k tomu, jestli bych natočila film k výročí založení Akademie výtvarných umění. A napadlo mě, že by bylo zajímavé zamýšlet se nad povahou současného umění – o tom, jak se v dnešní době hledá talent, jaká jsou kritéria výběru adeptů umění, a to na půdorysu přijímacího řízení. Od začátku jsme měli nastavenou perspektivu – chtěli jsme talentovky zachytit z pohledu té instituce. Vidět její limity, mantinely i pravidla – v kontextu umění.

Jak dlouho jste se sledování přijímacích zkoušek věnovala? Jedná se o sledování jednoho období přijímacích zkoušek?
Dlouho jsme do školy chodili s Tomášem Bojarem na obhlídky. Rok před samotným natáčením jsme se účastnili i přijímaček a to v pozici pozorovatelů. Natočili jsme jen pár záběrů a snad jeden, možná dva pohovory, abychom zjistili, jestli je tento koncept vůbec realizovatelný. Tato ukázka byla pouze pro naše účely. Během roku jsme do školy začali chodit, abychom se sblížili s pedagogy a zároveň s prostředím. Akademii s námi navštěvoval hlavní kameraman Šimon Dvořáček. Vyžádali jsme si půdorysy celé školy a tam si zakreslovali pozice kamer, abychom byli na natáčení dobře připraveni a na místě zasahovali už jen v nezbytných situacích. Nechtěli jsme samotné přijímačky nabourat, sami jsme měli respekt z tak křehkého procesu. Sama jsem přijímačky na uměleckou školu párkrát zažila.

Máte pocit, že jsou vedoucí ateliérů relevantními pedagogickými pracovníky?
Nevím, podle čeho se hodnotí relevance pedagogických pracovníků na uměleckých školách a jestli má nějaká kritéria. A především by na takovou otázku měli odpovídat hlavně studenti z daných ateliérů, kteří mají přímou zkušenost. Za sebe snad jen mohu říct, že mě všichni pedagogové, se kterými jsme se za dobu práce na filmu setkali blíže, přesvědčili, že svou pozici berou vážně, reflektují její limity a neustále se snaží posouvat – a to i v pedagogice. Byť může mít každý jinou metodu i umělecký názor, tak nepochybuji o tom, že se jim daří své studenty rozvíjet v osobnosti komplexních umělců. Samozřejmě pro to musí mít daný student předpoklady, které se dají, ale někdy nedají, odhalit právě během přijímaček. V tom spočívá celá alchymie tohoto procesu.

S jakým záměrem jste snímek chtěla vytvořit?
Pro mě byl celý proces experimentem, stejně tak jako pro Akademii výtvarných umění. Chtěla jsem otevřít dveře procesů, které obyčejně bývají veřejnosti nedostupné. To, že bývalé vedení na tento bláznivý nápad přistoupilo, vnímám jako obrovskou velkorysost i odvahu obnažit se. Zkrátka nechat vejít k sobě domů filmaře. To vyžaduje už notnou dávku důvěry, kterou jsme si vzájemně poskytli a díky ní mohl film vzejít, byť jsme se na začátku neznali. Film pro mě tedy není manifestací nějakého mého nebo Tomášova světonázoru. Je to odraz toho, co jsme zažili a snažili jsme se tuto zkušenost předat divákům co možná nejpoctivěji. Film a střih má samozřejmě velikou moc a možnosti, nechtěli jsme však ulítnout ani na stranu nějaké freakshow ani udělat hyperkorektní film. Ani jedno by nebylo důvěryhodným odrazem posčítané skutečnosti.

Jaký vztah máte vy sama k přijímacímu řízení na umělecké školy?
Sama jsem přijímačky na FAMU absolvovala dvakrát a přijali mě napodruhé. Nemám z nich nějaké trauma, spíš to pro mě byl veliký a intenzivní zážitek, pro který jsem šla s nadhledem. Slyšela jsem z různých stran, jak uchazeči odchází někdy i s brekem. Pamatuji si, jak jsem si řekla, že já se tam maximálně budu smát. Což se také stalo a tento můj obranný mechanismus mě zachránil. Samozřejmě, že se nás pedagogové snažili vyvést z komfortní zóny a dostat se pod povrch frází. Je to pochopitelné. Zároveň je, myslím, nežádoucí, aby z přijímaček na umělecké školy měli uchazeči trauma, o čemž se často mluví. To je jako slyšet zprávy ze středověku. Proto jsem ráda, že třeba na FAMU na katedře dokumentární tvorby už nové vedení zavedlo, že si i nepřijatí uchazeči mohou přijít pro feedback. To mi přijde zdravé a obohacující i pro uchazeče.

Je snímek určen samotným aspirantům na umělecká vzdělání, případně komu určen je?
Určitě. Aspiranti na vysoké umělecké školy budou velkou skupinou diváků. Zároveň se nám na premiéře v Karlových Varech potvrdilo, že o film má zájem i široká veřejnost. Nejde totiž pouze o umění, ale film je jakousi generační výpovědí. Dává nahlédnout do uvažování dnešních dvacátníků a tím budí vášně.

Kdo je dle vás umělec?
To je velká otázka. Řekněme, že to je osobnost reflektující i ovlivňující svět. Společenská role umělce se také v průběhu času mění. A ve své době by měl jít jak s ní, tak být i nad ní. Najít však pojítko mezi Boudníkem – Godardem a třeba Anou Mendietou a Bedřichem Smetanou, je těžké. Snad je to jejich „střed“.

Chystáte vaše prizma zúžené pouze na jednu vybranou uměleckou školu rozšířit i na další umělecké instituce?
V současné době půjde 3. listopadu Zkouška umění do distribuce a uvidíme, jaké budou odezvy od diváků. To je ten čas, kdy film vůbec vzniká – někdo ho uvidí. Ožívá a podrobuje ho interpretacím, zároveň film odráží diváka. Uvidíme, co diskuze přinese. Na další umělecké instituce se zatím nechystám, byť to do budoucna nevylučuji. V tuto chvíli mě zajímá instituce úplně z jiné oblasti, která se však týká úplně všech – i umělců.