I rodinný přírodopisný dokument může přinést něco důležitého: konstrukci jedné Země s jednou „přírodou“ a vedle ní „člověka“ jako toho, kdo ji má chránit. Film Earth: Den na zázračné planetě nabízí všeobecně přístupnou formu univerzalismu v době, v níž se politika obrací zpět k národním partikularismům.

Dokument Earth: Den na zázračné planetě vychází ze seriálu BBC Zázračná planeta, některé jeho sekvence už proto můžeme znát z dřívějška, ale nechybí ani sekvence nové, především díky čínské spolupráci. Vypravěčem tentokrát není David Attenborough, nýbrž Robert Redford, v českém dabingu pak Ivan Trojan. Nová je především celková konstrukce filmového syžetu: představit planetu Zemi jako jedinou planetu ve vesmíru, na níž je přítomen život, a tento život odvodit ze vztahu Země ke Slunci, zdroji tepla a světla. Film proto kreslí obraz jednoho dne života na planetě Zemi, od ranního rozbřesku až po hlubokou noc. Pomyslným kladným hrdinou se stává světlo dne, padouchem pro změnu temnota noci. Sluneční světlo a teplo je tím, co udržuje živou přírodu „naživu“, noc je naopak temným bezčasím, v němž se uvolňují síly zla (ve filmu zastoupené lovícími netopýry a žraloky).


Zvířecí každodennost
Do této osnovy vpletli autoři snímku mikropříběhy ze života rozličných živočichů odehrávající se v biotopech situovaných od pólů k rovníku a od džungle a savany až k mořskému dnu. Způsob, jakým film jednotlivá zvířata pojednává, odpovídá jeho ideovému záměru: Nesetkáváme se tu především s lítým bojem kdo s koho a v centru pozornosti nejsou ani jedinečné morfologie živočichů a jejich schopnosti nutné pro přežití; živí tvorové jsou představeni v perspektivě svých každodenních – z hlediska konstrukce filmu tedy jednodenních – starostí a v menším případě i radostí.

Leguáni se musí ráno vystavit slunci, než se jejich krev zahřeje na provozní teplotu; tučňáci musí na cestě za potravou překonat obrovské vlny, uplavat osmdesát kilometrů a pak ještě dojít tři kilometry pěšky ke svým rodinám; pandě velké chutná především málo výživný bambus, takže jeho lámáním a žvýkáním musí strávit velkou většinu dne; obrovští vorvani si v odpoledním vedru ve vodě na chvíli zdřímnou v majestátní vertikální poloze; lenochod, věrný svému jménu, pospává na větvi stromu a chrápe na celé kolo, k aktivitě ho dokáže přinutit jedině hlas vzdálené samice.

Nechybí ani scény lovu a boje, ale i ty jsou podány v perspektivě starosti, jakoby z nitra toho, kdo je právě ohrožen: Jak ochrání zebří matka své mládě před útokem levharta? Jak si kolibřík shánějící nektar z květů poradí s konkurencí nebezpečných včel? Dokáže čerstvě narozený leguán uniknout obřím užovkám, které na něj zaútočí, jen co se vylíhne a poprvé vyleze na zemský povrch?

Humanizace zvířat
Dokument Earth: Den na zázračné planetě zvířata humanizuje, nachází v nich, přesněji tedy projektuje do nich, lidské prožívání denních starostí a radostí. Vytváří tak étos sdíleného života na jedné planetě společné všem, a díky tomu nezaznívá závěrečná ekologická výzva do prázdna. Snímek na jedné straně pracuje s fikcí panenské „přírody“ stojící v protikladu k „člověku“, který dokáže i z noci učinit den svým umělým osvětlením, na druhé straně líčí zástupce přírodního světa jako tvory, kterým můžeme rozumět, protože jejich základní starosti a emoce jsou podobné našim. V péči o životní prostředí tak nepečujeme o něco cizího a neproniknutelného, nýbrž o život, který je společný všem.

Humanizaci zvířat vychází vstříc i pojetí filmového obrazu: detailní a velmi ostré záběry přivádějí diváky do těsné blízkosti zvířat a zároveň z živočichů činí skutečné hrdiny. Velké filmové plátno zde opravdu přijde vhod. Majestátnost spících vorvaňů nebo leguánů vyhřívajících se na slunci, stejně jako nádhera letícího kolibříka nebo plovoucího narvala by na malé obrazovce byly poloviční.

Polopatický patos
Horší je to ovšem s hudbou. Patos symfonické hudby provází v podstatě celý film a společně s komentářem ztrojuje totéž sdělení do řeči obrazu, komentáře a hudby. Z této trojice jedině obraz překračuje hranice pouhé popisnosti: Prostředkuje krásné živočichy s jejich mikropříběhy jako podílníky na tajemství života a tento život, vázaný na sluneční teplo a světlo, jako zdroj nevyčerpatelného smyslu. Jistě, i to je lidská projekce, ale právě tato projekce je na filmu tím nejcennějším.

Polopatická hudba i polopatický komentář jdou na vrub žánru: Přírodopisné dokumenty se takto – bohužel – dělají. A nejen ony, i v mnohem ambicióznějším loňském filmu Terrence Malicka Cesta času, pracujícím nejen s konstrukcí jednoho života jedné přírody na planetě Zemi, ale přímo jednoho bytí vesmíru od jeho počátku až do konce, je básnicko-filosofický komentář v podstatě nadbytečný a na škodu vytříbenému vyprávění obrazem. Aspoň hudba zde celkem dobře slouží filosofické meditaci obrazem, o níž Malickovi především šlo.

Dokument Earth: Den na zázračné planetě musí být trochu polopatický snad i proto, že je určen všem generacím filmových diváků. Dokáže učinit poselství o univerzalitě života a nutnosti jeho ochrany přístupné i dětem. Kéž by si z něj vědomí univerzality života na planetě Zemi odnesli i dospělí, kteří dnes stále více potřebují vidět skutečnost prizmatem svého „kmene“ a jeho údajných nepřátel. ∞


Earth: Den na zázračné planetě / Earth: One Amazing Day
režie Peter Webber, Richard Dale, Lixin Fan
Velká Británie / Čína, 2017, 95 min.