Hudba je náplast na zlomená srdce

Během léta občas nastane volná chvíle, při které si ráda přečtu dobrou knihu a poslechnu příjemnou hudbu. Jako věrný fanoušek Norah Jones jsem nedočkavě čekala na její nové album, které vyšlo začátkem května a já si ho poté schovávala na dlouhé letní dny. Byla jsem zvědavá, jak moc se od posledního alba styl jejího hudebního projevu proměnil.

Ray Charles v sukni?
Hned její první album Come Away With Me (2002) se po uvedení do distribuce dočkalo obrovské popularity, vyneslo jí několik cen Grammy a mladá zpěvačka se mohla těšit slibné kariéře. Toto album mě oslovilo svým pomalým rytmem, zajímavým textem a především melodickým hlasem Norah Jones. Nemusela pozornost přitahovat svým zevnějškem ani výstředním chováním, jak to dělají jiné hudební hvězdy. Stačilo, aby zazpívala a člověk jen překvapením tiše vydechl. Celkovému vyznění alba také dopomohl skromný počet hudebních nástrojů, které dokázaly vykouzlit krásné melodické písně. V roce 2004 následovalo Feels Like Home, kterým obhájila své výsadní postavení v hudebním světě. Celosvětově se ho prodalo 11 milionů kusů, čtyřikrát se stalo albem platinovým. Podle mého názoru je pokračováním toho předešlého. Norah Jones se stále snaží držet linku s typicky jazzovým rytmem, více začíná pracovat kytara a rytmus se nese ve znamení country. I když sama fanoušek country nejsem, některé písně, jako „Humble Me“ a „Sunrise“, jsou nezapomenutelné. Zpěvačka už pracuje s vokály a precizně využívá klavírního talentu ve prospěch doprovodu svého hlasu. V témže roce se také podílela na tvorbě alba, které věnovala blues/soulové legendu Rayi Charlesovi, kterému nazpívala píseň „Here We Go Again“.

Počátkem roku 2007 přišla Norah Jones s albem Not Too Late, na němž si všechny písně sama otextovala. Když se do něj zaposloucháte, poznáte to okamžitě. Je znát volnost, se kterou si volila názvy i texty písní. Používá výhradně kytaru a klavír, občas zazní jemný rytmus bicích. Hlas je monotónní a album celkově vyznívá jistou osamělostí a smutkem. Některé písně jako „Rosie’s Lubally“ a „Not Too Late“ opravdu zbožňuji. Ale myslím si, že si Norah Jones zbytečně ubírá na míře možností, které mohla využít pro více zajímavých písní. Na tomto albu naposled spolupracovala se skupinou Handsome Band, která zpěvačku doprovázela od jejích prvních hudebních krůčků.

V roce 2009 vychází album The Fall, ve kterém umělkyně naplno ukázala, že se nebojí experimentovat s jinými hudebními styly, což letos svým posledním albem Little Broken Hearts jasně potvrdila. The Fall bylo revolučním krokem, který Norah Jones podle mě musela udělat, aby se dostala ze spárů ospalého jazzu, který ji samotný ochuzoval o mnoho nevyzkoušených hudebních stylů. Její hlas má na víc a tohle album to potvrdilo. Nebyl to žádný pád, ale vzlet do výšin nových objevů. Veselost, hravost i zamilovanost, každým tónem v duchu tančím pokaždé, když poslouchám „Back to Manhattan“, „It’s Gonna Be“ a „Even Though“.

Kolik podporuješ hudebních stylů, tolikrát jsi člověkem
Skladby Norah Jones se nevyznačují pouze jazzovými postupy, ale také prvky blues, country, soulem a bluegrassem. Naplno si vyzkoušela i rock a pop a dokázala, že jí mixování několika hudebních stylů dohromady nedělá vůbec žádný problém.

Mimo jiné je členkou punkové skupiny El Madmo, která působí párkrát za rok v newyorských klubech a v roce 2008 vydala album se stejnojmenným názvem.

Kromě hudební dráhy si také vyzkoušela hrát ve filmu Moje borůvkové noci, kde obsadila jednu z hlavních rolí po boku Natalie Portmanové a Juda Lawa.

Od slz k úspěchu
Nové album přináší řadu neobjevených náhledů na zpěvaččinu hudební minulost, které ostře kontrastují s dneškem. Sama jsem byla překvapena ladným zvukem elektrické kytary, který byl na albu použit (zlehka evokující zvuk na The Fall). S klasickým klavírem už se zde nesetkáte, stejně jako s typickým country stylem v doprovodu kytary od táboráku. Pop pomalu, ale jistě vytlačuje prvotní jazzový nádech. Zpěvačka také nešetří doprovodnými vokály, dává větší prostor vícezvučnosti než monotónnímu doprovodnému hlasu, který je slyšet z Not Too Late. Zvuk bicích je znát mnohem více a svým výrazným rytmem dává skladbám jako „Four Broken Hearts“ a „All A Dream“ nebývalý šmrnc. Nejvíce mě potěšila rozmanitost, se kterou toto album přišlo, i když první náznaky byly slyšet už na The Fall. Propracovanost jednotlivých skladeb značí, že si Norah Jones už nehraje jen na romantickou jazzovou divu či country zpěvačku v texaskách. Nezpívá jen o lásce a vztazích, snaží se o vyjádření nálad, snů a názorů, což už dříve ukázala v písni „My Dear Country“ (Not Too Late), která je politickou satirou na volbu prezidenta USA v roku 2004.

O albu se v kuloárech šíří zvěsti, že vzniklo v důsledku krize, kterou umělkyně prodělala po rozchodu se svým partnerem. Často dochází ke zlepšení, poté, co člověk zažije velkou krizi, která ho poznamená. Věřím, že tomu tak bylo i u Norah Jones. Urazila dlouhou cestu, kterou započala u jazzové romance v nablýskaném auťáku brázdícím opuštěnou prérií. Pokračovala typicky americkou country, ve které projevila svůj um písničkářky, a všechny překvapila svou propracovaností a pílí. Na rozdíl od alb Come Away With Me a Feels Like Home to další značilo změnu a svobodu, ve které si víceméně mohla dělat, co chtěla. Měla k dispozici klavír, kytaru i své vlastní nahrávací studio, texty a nápady. Příliš přeslazené romantické pozadí v téměř každé skladbě mě už ale časem upřímně otravovaly, protože zpěvačka dostatečně nevyužila svůj tvůrčí potenciál. Proto právě předposlední album The Fall řadím k těm nejlepším, které interpretka mohla udělat. Myslím, že s tím současným má hodně společného. Svou pouť zatím zastavila u čirého popu, kterým Norah Jones nikdy nic nezkazí. Občas se mi ale po té smutné jazzové náladě zasteskne a je mi líto, že nezaslechnu ani jedno obyčejné klavírní cé. Snad se k němu časem vrátí – a bude zas o oktávu lepší.