Zkracuji si cestu do obchodu přeběhnutím čtyřproudé silnice. Vyhnu se tím dlouhému treku k páchnoucímu podchodu a následné procházce skrz parkoviště u hypermarketu. Nedávno byl provoz tak hustý, že by silnici přebíhal jen sebevrah. Vydal jsem se pro rohlíky delší cestou, během níž se mi vybavila esej Deprese jako pandemie od Václava Cílka.

Cílek v ní parafrázuje několik tezí amerického psychologa a profesora Martina Seligmana. Mimo jiné tvrdí, že spousta činností, které rádi vykonáváme, je pouhou zkratkou ke štěstí. Přestože se lidem v západní společnosti zlepšuje materiální zabezpečení, stále častěji a snáze podléhají depresím. Naše zhoršující se psychické zdraví nám připomíná kdekdo. Všímám si třeba rozhovorů s různými cestovateli. Často srovnávají život nás Evropanů a zástupců jiné než západní kultury. Třeba Křováci tráví čas především obstaráváním jídla, jsou ale vstřícní, otevření a velikou váhu přikládají udržování vzájemných vztahů ve své komunitě. Naproti tomu my jsme obklopeni materiálním dostatkem, máme tedy tu nejdůležitější starost vyřešenou, můžeme se scházet, radovat, tančit a zpívat. Místo toho se zavíráme do soukromých světů a absenci společenských vztahů klidně nahrazujeme virtuální realitou. Je to zobecňování, ale lidé, kteří byli v některých domorodých komunitách, to interpretují podobně.

Zkratkou ke ztrátě
Navzdory materiálnímu dostatku není spousta z nás šťastná. Cílek uvádí několik příčin a důsledků depresí. Zajímavé jsou zkratky ke štěstí. Rád se každý pátek opíjím do němoty, někdo rozbije cestou z fotbalu skleněnou výlohu, další se tváří oduševněle na výstavě moderního umění. Jenže to je trávení času. K dokonalému a hlavně trvalejšímu štěstí nám pořád něco chybí. Otázka je co. Víte, já bych byl opravdu nekonečně šťastný, kdybych měl velikánskou vilu. Ještě mi vlastně schází zdraví, trápí mě dna, cholesterol a cukrovka. Mezi námi, manželka by přeci jen mohla mít větší prsa, alespoň jako ta sousedova. Projektuji své štěstí do kdečeho. Jenže mezi řádky tohoto odstavce už vykukují zmiňované zkratky ke štěstí, jež často nemáme pořádně definované. Navíc k němu ani nechceme normálně dojít, chceme jej ideálně hned. A z nedostatku energie nebo netrpělivosti volíme to, co se nám zdá být nejkratší cestou. Jsou to zejména takové ty „malé“, celkem snadno dostupné, „radosti“, které v nás vyvolávají pocity krátkodobého uspokojení. Někoho naplňuje nakupování, jiného sledování sportovních zápasů nebo televizních seriálů, návštěva oblíbeného fastfoodového řetězce, ale také kultura.

Dejte mi prachy, budu šťastný
Samy o sobě nejsou zkratky ke štěstí nebezpečné, ale jak píše Cílek, pocit takto dosaženého „štěstí“ velice rychle vyprchává. Tehdy se objevuje prostor pro depresi. Řekl bych navíc, že zkratky ke štěstí mohou, stejně jako fatamorgána, šikovně deformovat naše obzory. Důkazů jsou plné internetové diskuse. Dokonalí šťastlivci, kteří se našli v komentování kdečeho, mají často podivné hodnoty. Tleskají vybagrování archeologicky cenné lokality, neboť je přeci správné, když chce majitel pozemku postavit skladovou halu. Stejně tak je fajn preventivní kácení vzrostlých stromů podél parkovišť, protože padající větve by mohly poškodit naše plechové miláčky. Já například nechápu, proč bych si nemohl koupit popelník ze sloní nohy a afrodiziaka z vorvaního penisu, když na to sakra mám prachy, ne? Že podobný přístup vede alejemi tlustých pařezů k horizontům z hromad odpadků, vidíme všichni.

Kdo se nenajde, jako by nebyl
Hledání štěstí je cesta, kterou je nutné projít bez podvodu. Cíl máme všichni podobný, ale putování k němu se pochopitelně liší. Společné úseky různých cest však najít lze. Eckhart Tolle tvrdí, že k intenzivnímu bytí stačí pouze přijmout přítomný okamžik a neztotožňovat se s naší egoistickou myslí. Anthony de Mello vyzdvihuje duchovní růst člověka a varuje před podléháním sebeklamům a mylným iluzím. Osho prohlásil, že přijde okamžik, kdy už vás bude vašich devadesát Rolls Royců nudit a koupí dalšího nic zásadního nezměníte. Český filosof a mystik Eduard Tomáš řekl, že není trvalého štěstí v žádném z předmětů tohoto světa, je v nás. Výčet podobných filosofií by mohl mít sílu telefonního seznamu a konečně, s učením mystiků se stejně nemusíme ztotožnit. Ale i psycholog Seligman se snaží v lidech prohlubovat vnitřní hodnoty, pocity sebeuvědomění i zdravého sebevědomí a sílu charakteru. Nepřijímejme proto každou zkratku ke štěstí, která se nám sama nabízí. Vyhnout se některým z nich je v našem zájmu. Pro mě z toho plyne minimálně jedno ponaučení. Není vždy nejlepší přebíhat přes dálnici. Už bych pro ty rohlíky nemusel dojít. ∞