Možná je to vaše ulice, možná jste to vy. Den co den na druhé straně žehlicího prkna chlácholení lacinými žánrovými obrázky z papundeklových kulis. Dialogy šustí papírem a stereotypně cyklí obsahovou nicotu v nekonečné série otupovací propagandy. Nepřepínejte!

Může to být „Růžovka“, může to být Ulice, byly to Velmi křehké vztahy i Rodinná pouta, s lehkým zjednodušením také Vyprávěj. Slizká výplň programového prostoru má mnoho jmen, vlastnosti se ale nemění. Konstantou je umělecká nehodnota a odtržení od reality projevující se tím, že hlavní postavy se důsledně zabývají vykonstruovanými, výhradně povrchními problémy a záležitostmi. Kolotoč témat se pravidelně zastavuje u dysfunkčního vztahu partnerů, rodičů s dětmi, sousedů nebo kolegů. Cokoliv jiného je jen chabě maskovanou předehrou k další vyhrocené hádce a maryšovským deklamacím, které jsou nechtěnou parodií mezilidské komunikace.

Spotřební nekonečné příběhy rezignují na jakoukoliv snahu cokoli sdělit, někam příjemce posunout, něco mu dát. Logicky by se tedy mohly shovívavému pozorovateli jevit jako neškodné ubíjení času. Tím nejsou. Pomineme-li, jak hloupě zní spojení neškodnosti a ubíjení, je nutné si uvědomit, že každodenní minuty „vypínání“ po práci musejí pro časté opakování k něčemu vést.

Lobotomie v obýváku
Požadavek na nenáročný odpočinek ve světle teplého televizního slunéčka lze brát jako legitimní. Právo mentálního vyřazení na neutrál není absurdní. Když divák požaduje „něco, u čeho se nemusí přemýšlet“, proč by to neměl dostat? Jenomže všechno má své meze. Každé odvětví kultury má svůj vrchol i své dno. Jako existují kvalitní televizní seriály pro splachování času a starostí, najdou se bohužel také ty horší. Americký a britský sitcom například má reprezentanty, za něž se nemusí stydět, český ne. Odpočinkový u nás znamená prázdný. Ani to by příliš nevadilo, pokud by šlo o prázdnotu přiznanou, s níž by se tvůrci smířili. Tak se nicméně neděje. To nijaké na obrazovce je přece o nás všech.

A tady přestává být televizní relax neškodným. Právě nálepka „ze života“ dělá z nekonečných televizních seriálů českých obrazovek bezmála nástroje propagandy. Vedle toho, že svojí kvalitou v důsledku vedou k až nezdravě kompromisnímu smýšlení tupeného diváka, způsobují tyto programové výplně značné pokřivení světonázoru. Stejně, jako to činí správná propaganda. S každou epizodou je odpočívající divák náchylnější k tomu, aby přejímal zobrazované komunikační vzorce, aby si na sledovaných stereotypech utvrdil co nejužší pohled na svět. Generalizování až xenofobie, klevetění až patologická paranoia, povrchnost až rezignace… Takové jsou příznaky diváka, jenž si nechá servírovat realitu prodchnutou donekonečna přežvýkávanými motivy. Narkotikum přízemnosti je tím silnější, čím více lidí je na něm závislých. Všichni známe otřepanou poučku o tom, jak dobrým sluhou, ale špatným pánem je oheň. V době, kdy se moderní tlupy scházejí místo u ohně u televizí, by bylo vhodné příměr aktualizovat. ∞


autor: Tomáš Miklica