Svěřit bance své peníze znamená schvalovat její aktivity. Velká část z nich spočívá v půjčování peněz a poskytování spřízněných bankovních produktů. Za asistence obchodních partnerů, například call center, často hodně nevybíravým, až agresivním způsobem. Chápeme širší okolnosti, nebo jako obvykle vidíme jen úzkou perspektivu vlastního minisvěta?

Velmi krátká účast na kapitalistické mašinerii mi kupodivu dala mnoho skvělých zkušeností. V call centru jsem pracoval téměř dva měsíce. Zjistil jsem, že s lidmi je to marné. Nadávají, když nemáte práci, nadávají, když ji máte (když jim voláte). V naší každodennosti nepřemýšlíme, jak se systém udržuje v chodu. Prostě žijeme, nakupujeme, bavíme se, nadáváme, souvislosti řeší málokdo. Tak si neuvědomujeme, že mnoho z toho, za co jsme vděční, že na světě je, tu je jen díky tomu, že mimo náš dohled se děje obrovská spousta sviňáren.

Lhát lidem a cpát jim půjčky a kreditky mi skutečně nešlo přes pysky. Nemluvě o vědomém lhaní zamaskovaném do obchodnických formulí a pohrdání managementem, stupidním motivačním programem a neustálými kecy o úspěchu, úsměvech a podobně. Bylo mi hodně líto těch, kteří na trhu práce nemají moc jiných šancí a musejí za 50 Kč základního platu na takových pozicích podávat maximální výkony. Na druhou stranu, několik lidí to žralo a chtěli být dobří v tom, co dělají. Hlavně mladí supervizoři si podle mě připadali jako lidé z katalogu „The best life style ever“ a myslím, že tomu opravdu věřili a žili svůj americký sen. Koneckonců schopnost vydělat prachy se dost cení, no ne? Několik šikovných lidí si tam chodilo přivydělávat, ačkoli věděli, že se podílí na svinstvu, ale co, „…lidi jsou svině, musíš být taky. Když budeš přemýšlet, nic si nevyděláš,“ řekla mi jedna z nich – fotografka, která se s tím „nesrala“ a prodala neuvěřitelné množství kreditek za den. Nepřemýšlet mi ale nikdy moc nešlo.

Dluh jako nová forma moci
Velikou legrací je snaha vyvážet západní štěstí do zemí třetího světa. Když se bývalé kolonie zbavily přímé nadvlády kolonizátorů, začala se postupně prosazovat daleko účinnější a efektivnější forma moci – ekonomická nadvláda v plném rozsahu. Modernizace venkova, štěstí v nově budovaných továrnách, které vyvážejí levné výrobky do našich krajin. Při úvahách o modernizaci zemí třetího světa byly ze stolu smeteny návrhy, které by podporovaly jejich soběstačnost. Prosadila se agresivní politika půjček a radikální modernizace. Snahou je implantovat jim západní vzor života a ekonomiky. Nefunguje to, chudoba narůstá. Jenže cílem není pomoci, ale vládnout. Takže vlastně funguje. Štěstí se tam nekoná, jen manažeři západních nadnárodek si mnou ruce. A mnozí se jim chtějí podobat. A tak se každý snaží vydělávat peníze a nechápe, kde že je ta jeho vila s bazénem a kozatou buchtou. Velké peníze se totiž už netvoří prací, ale vznikají z jiných peněz.

Rozvojové země naprosto nejsou schopny dluhy splatit, platí jen úroky z úroků. Jsou jim stále poskytovány další půjčky na další modernizaci, která jistě vše vyřeší – tvrdí se. Přitom jen pěstujeme armádu otroků a žijeme konzumní životy. Podmínkou dalších půjček je zeštíhlování výdajů na školství, zdravotnictví a další důležité věci. Takže spirála se točí (víme kam) a nadvláda je dokonalá. Na západě si pak jen hýčkáme svoje životy a bojíme se, kdy dojde i na nás. Nebo spíš nebojíme, což je mnohem nebezpečnější. Doufáme, že se posuneme nahoru, budeme mít domy, auta, obří televize a dovolené minimálně na druhé straně modrozelené koule. Někdo jo, většina ne!

Bez peněz se nezavděčíš?
Chceme víc, než máme. Srovnáváme se s „úspěšnými“ – tj. těmi, kdo vydělávají hodně peněz, mají bezva cool práci, jsou in, fresh a happy. Chceme, aby se naše rodiny měly dobře, chceme se zavděčit ženám, mít vysoké sebevědomí – a často si myslíme, že k tomu jsou potřeba peníze. Často jsou, ale jen pokud podléháme iluzi, kterou kolem nás tvoří reklamy a média. Současný svět je mnohem víc zaměřen navenek než dovnitř. To znamená, že štěstí hledáme ve vnější realitě, často ve věcech, jejichž prostřednictvím vyjadřujeme své postavení a podle kterých hodnotíme ostatní a oni nás. Nejhorší je tahle situace pro ty, kdo si peníze vydělat nemohou. A že každý může být bohatý, zkrátka není pravda.

Proto si mnoho lidí půjčuje peníze. Některé půjčky jsou míň zavrženíhodné než jiné. Jde ještě pochopit, pokud si někdo půjčí na byt a splácí hypotéku namísto placení nájmu – jenže z toho bohatnou banky a banky jsou zlo. Půjčit si na nějakou investici, kterou později zhodnotíme ve své kariéře, také dává docela smysl. Jiné půjčky, jako například půjčit si peníze na vánoce, abych rodině a přátelům ukázal, že já na to mám, jsou víc než směšné. Bohužel si dost lidí myslí, že jedině s penězi ho ostatní ocení. I kdyby, tohle ještě není zásadní průser. Zásadní průser je, když si to skutečně začneme myslet sami o sobě a jsme v depresi z toho, že si nemůžeme dovolit všechen ten katalogový „luxus“. Když neumíme ukočírovat svoje touhy a potřebujeme to, na co si nevyděláme. Když na sobě neumíme ocenit svoje vnitřní kvality (a že je to těžké, o tom není sporu). Pak si jsou lidé schopni napůjčovat na naprosté kraviny. Dostat se do dluhové spirály je mnohem snazší, než si na začátku mnoho lidí připustí. A štěstí trvá vzhledem k pozdějším problémům neúměrně kratší chvíli. Bankéři jsou spokojení. Zkratka ke štěstí se mnohdy změní ve zkratku k oprátce. Je to blíž a cesta je snadnější. Náročnější je pracovat s tím, kde jsem a na co mám. ∞