„Já jsem si nikdy do rapu nechodil pro nasměrování nebo pro informace, ale pro juice mezi řádky, flavour, music, pro vibes,“ říká český rapper Hugo Toxxx v rozhovoru pro Studio Alarm+. Na rapu ho baví fantasy, wordplay, kreativita, nikoli realistická výpověď o světě. Pokud je rap fantazie, může si dovolit všechno? Včetně sexismu, který se často považuje za tomuto žánru fundamentálně vlastní?

Morální panika tehdy i dnes

Nejsme první generací, která se ptá, zda může umění škodit společnosti. Platón chtěl básníky vyhnat z ideálního státu, příliš totiž působí na emoce: oslabují rozum a mohou kazit charakter občanů. V 18. a 19. století moralisté varovali před sentimentálními romány, které prý kazí ženy a mládež. Pro patriarchální společnost představovaly riziko; kritici varovali před tím, že čtenářky mohou propadat přehnaným citům, ztrácet soudnost a odmítat „přirozené“ společenské role. Ve 20. století se terčem podobných debat stal komiks. Pak přišel rock, heavy metal nebo videohry.

Jednotlivé epizody z historie morální paniky mají každá svůj specifický kontext a nedají se navzájem zcela ztotožňovat. Pokud však lze poukázat na jednu společnou věc, jedná se o obavu, že fikční obsah přeroste do reality. Ať už to bylo násilí, nebo emancipace. Je sice pravda, že umění nám dává specifické poznání světa i sebe sama, které nemůžeme nabýt skrze faktické informace či analytické myšlení, že by se ale člověk kazil čtením knihy o tyranovi nebo se dopustil násilných činů v důsledku hraní stříleček, se nikdy spolehlivě nepotvrdilo.

Také se vyjevovala otázka o tom, jak moc autory*ky ztotožňovat s jejich dílem. Na ni reagovala moderní estetika důrazem na autonomii umění. Francouzský literární teoretik a filosof Roland Barthes představil teorii smrti autora – text se od svého tvůrce odpoutává a žije vlastním životem. Literatura může simulovat perspektivu rasisty nebo násilníka, aniž by ji legitimizovala nebo byla přímo vyjádřením názoru spisovatele*ky. Román o feťákovi neznamená, že s postavou autor*ka sympatizuje nebo přímo vychází z vlastní zkušenosti.

Autenticita jako žánrová past

Pokud je tedy rap fikcí, mohl by si nárokovat stejnou ochranu. Jenže rap není jednolitá kategorie – a právě na gangsta rap, ze kterého čeští rappeři násilné či sexistické prvky přejímají (vliv gangsta rapu na sexismus v českém rapu zpracoval Petr Adámek v bakalářské práci Maskulinita a sexismus v českém rapu), nelze takovou ochranu uplatnit. Než vkročím do historie amerického gangsta rapu a jeho rekontextualizace v evropském prostředí, je třeba zmínit, že stranou záměrně nechám sexistický rap žen – ten může plnit naopak subverzivní funkci a zasloužil by si samostatný text.

Rap zahrnuje různé žánry a styly: někde rapper pracuje s vyfabulovaným alter egem, jinde jde o čistou zvukovou a jazykovou hru. Gangsta rap ale (na rozdíl od románu nebo filmu) staví do popředí autenticitu jako základní hodnotový kód – být pravdivý, mluvit o vlastní zkušenosti je zde kvalitou výsledného celku. Tento žánr vznikal v afroamerických komunitách Bronxu v 80. a 90. jako kulturní odpověď na deindustrializaci, segregaci, policejní brutalitu a systematickou chudobu.

Hudba americké hiphopové skupiny N.W.A a jejích následovníků byla otevřeně konfrontační reakcí na rasovou nerovnost. Estetizovaná hypermaskulinita, demonstrace moci, bohatství či sexuální dominance fungovala jako symbolické převrácení hierarchie v prostředí, kde byla černá maskulinita systematicky ponižována. Misogynie v tomto kontextu rozhodně není ospravedlnitelná, ale měla jiný kontext: byla součástí širšího diskursu přežití a vyjádření odporu vůči statu quo.

Pokud se ale podíváme na rap bílých mužů střední či západní Evropy, institucionální rasismus a chudoba srovnatelná s americkými ghetty nemůže být jeho reálným zázemím. Čeští rappeři však, bez ohledu na svůj původ, často přebírají macho pózu včetně sexistické hypermaskulinity. Často je zkušenost z dětství, kdy rodinu opustil otec, tou nejhorší, ze které daný umělec dokola těží. V rámci toho se přidává ponižování žen nebo queer lidí jako součást jejich životního stylu na dně, kdy se „musí“ vymezit vůči zlému vnějšku. Důvody například pro dealování drog, které je často součástí takového životního stylu, jsou přitom v obou historicko-politických kontextech diametrálně odlišné. Proto si myslím, že ptát se, zda je misogynie v textech českých rapperů „obhajitelná“ jako důsledek traumatu z ulice, je zcela legitimní.

Muž hodnotí, žena je hodnocena

Zdá se, že sexismus v českém rapu se dnes a v našem prostředí projevuje spíše jako jazyková rutina. Ženy se v textech objevují redukované na sexuálně dostupné tělo a trofej potvrzující mužský status a tvoří tak jakousi kulisu úspěchu, měnu prestiže.

Nejde o jednotlivé vulgarismy, ale o celkové dekorum: muž jedná, mluví a vlastní. Žena je označována, hodnocena a přivlastňována. Tato opakovaná struktura, spíš než izolované nadávky, vytváří obraz světa, který může být brán jako samozřejmý. Bezpochyby se míra sexismu u konkrétních umělců, alb nebo bars liší a my sami si můžeme zvolit hranici, kterou odmítneme překročit a za kterou naše podpora daného umělce končí. Pro někoho cesta nepovede přes kritiku ženské promiskuity, pro jiného až přes násilí páchané na ženách. I když je třeba připomenout, že normalizace domácího násilí nebo znásilnění (pokud odhlédneme od žánrů, jako je horror core, kde je fikční rámec součástí žánrové smlouvy), není otázka osobní tolerance. Nejedná se o pouhá kontroverzní témata, kde má každý právo na svůj názor, ale o trestný čin, který má reálné oběti. Pokud rapper v ego tracku mluví za sebe, za co se vlastně staví, když normalizuje bití nebo znásilnění?

Pro dospívající, kteří si teprve utvářejí představy o intimitě a vztazích, může sexistický jazyk fungovat jako cool scénář. U mladých mužů může posilovat tlak na výkon a potlačování zranitelnosti. U mladých žen může internalizace objektifikujícího pohledu vést k přijetí asymetrických vztahových vzorců jako nutných a běžných.

Může mít feminist*ka rád*a sexistický flavour?

Mnoho lidí, kteří se s obsahem rapových textů obsahově neztotožňuje, je přesto poslouchá. Sexistické bars jim nevadí, nebo je přinejmenším neodrazují. Proč?

Pokud se zamyslím nad analogií – neonacistickými texty –, domnívám se, že člověk, který nacismus upřímně odsuzuje, by je neposlouchal, ať už by byly zvukově jakkoli vytříbené. Vypadá to ale, že ponižování žen ještě není tak kontroverzní, aby bránilo spoustě lidí takovou hudbu oslavovat. To samo o sobě vypovídá o stavu mentality naší společnosti, o tom, nakolik je sexismus stále považován za neproblematický normál.

Rap má ale více rozměrů a přístupů, jak se se sexismem vypořádat. S jedním z nich jsem se setkala na youtubovém kanále Filosofie rapu, kde Jakub Tichý přichází se zajímavou myšlenkou – rozděluje rap, který je osobní a popisuje konkrétní události z rapperova života, a ten, který je svým způsobem „kazatelský“ a diktuje nám, jak bychom se měli chovat. K prvnímu z nich pak přistupuje s určitou mírou shovívavosti s komentářem, že nemá právo hodnotit něčí zkušenosti nebo životní situace.

MC Gey otevřeně pracuje s tématem šikany – přes svoje bars o tlustých holkách, které jsou ústředním motivem jeho tracků, na koncertech nabádá své (často dospívající) posluchačstvo, aby se nikomu neposmívalo a nikoho neuráželo na základě vnějších atributů.

Sara Rikas, slovenská rapperka na labelu Milion plus (jehož rappeři jsou také známí ponižováním žen), dokazuje, že ženy se v rapu mohou prosazovat v jiných polohách než těch podřízených. A někteří rappeři, kteří jsou v jednom tracku machističtí, ve druhém přiznávají bolest z toho, že nebyli pro svou ex dost dobří. Lidé jsou komplexní a stejně tak i jejich tvorba. Samozřejmě je potřeba brát v úvahu i jejich umělecký i osobnostní vývoj a celkový kontext. I přes ně si ale myslím, že rozhodně máme právo na kritiku aspektů jejich hudby, které nám nepřijdou morálně v pořádku.

Symptom, ne příčina

Zaměřovat se výhradně na konkrétní rappery a vyčítat jim ten nebo onen bar je snadné, ale otázkou je, jak moc produktivní. Odvádí nás to od systémové situace, ve které se jako společnost nacházíme. Jak to, že představa dominance spojená s mužem a podřízenosti spojená se ženou jsou natolik zakořeněné v každodenní realitě, že je mnoho lidí vnímá jako přirozený stav věcí? Sexismus v rapu tento stav nevytvořil, spíše ho odráží, reprodukuje a utvrzuje. Rozhodně ale není jeho zdrojem.

Problém se zároveň stává individuálním v tom nejcitlivějším smyslu. Člověk, jemuž bylo dáno dobré vzdělání, zázemí a prostor pro kritické myšlení, může problematické texty zpracovat jako materiál pro úvahu, ne jako vzor. Ale jedinec, jemuž bylo kvalitní vzdělání odepřeno, stejně jako láska a přijetí rodiny či okolí, a který je machistickému prostředí včetně (rapové) mluvy vystaven jako jedinému modelu světa, v nich může najít potvrzení obrazu, v němž se musí chovat zle, aby obstál a ukázal svou dominanci.

Kritika rapu a označování rapperů za sexisty má tedy smysl právě v tom: vyvolat otázky pro posluchače. Proč rap poslouchám? Vadí mi dané texty? Co pro mě znamenají? Co ignoruji, abych si mohl užívat zmíněný „juice“?

Jinak by to nešlo?

Rap může být eskapismus, ego boost, emoční flow. Útěk do světa odděleného od problémů každodennosti. Může nám dodat sebevědomí nebo nás ujistit, že ve svojí melancholii nejsme sami. Tak jako každé umění. A kontroverze táhne – mít erotické sny o znásilnění rozhodně neznamená, že po něm skutečně toužíme, a estetizace drogy ve filmu ještě neobnáší, že ji chceme vyzkoušet.

Přesto si myslím, že je čas brát moment diskusí o sexismu v rapu jako výchozí bod pro jeho další vývoj. Možná by byl cool i bez sexismu. Možná by wordplay, flavour a juice mezi řádky fungovaly stejně dobře – nebo lépe – bez struktury, v níž je ženská subjektivita systematicky upozaďována.

Pro spoustu rapperů by připuštění si vědomé volby o obsahu písní mohlo být impulsem ke zvážení, jak to dělat jinak. Ne z donucení, ale proto, že ten juice, kreativita, technická preciznost, emoce, vibe, flow se sexismem dost možná vůbec nesouvisí. Možná se doberou k tomu, že sexistická struktura jejich tracků není nutnou podmínkou žánru, že bezmyšlenkovitě ji reprodukovat kvalitu samo o sobě nepřináší. (Spousta rapperů to ostatně ví a tvoří skvělou hudbu.) A možná zjistí, že si za ponižováním žen stojí.

V současném světě se ale postupně mění i percepce toho, co je řečeno. Domnívám se, že změna těchto kulturních narativů tak nezávisí na tom, co ten který rapper do písně pustí, ale především na tom, jak se mění mentalita společnosti. Možným scénářem je, že sexistické vnímání lidí spolu s bars, ve kterých se odráží, budou ustupovat do pozadí (a u některých rapperů se zdá, že k této trajektorii dochází, stačí porovnat minulá alba Ektora s tím současným). Není to ale scénář jediný a o jeho pravděpodobnosti v době, kdy sílí konzervativní pravice, můžeme pouze spekulovat.