Feminismus. Pojem často skloňovaný a ještě častěji špatně. Ačkoli žijeme v genderově mnohem vyváženější společnosti než dříve, stále se role muže a ženy v praxi příliš nezměnila. Ženy se naučily přehlížet své skutečné identity plné tužeb a snů, aby zastaly místo po boku muže, toho takzvaně silnějšího, který jde za svým cílem přirozeně, jako šel lovec za svou kořistí.

Ženy, které se ale rozhodly své cíle zdolávat stejně intenzivně, se běžně potkávají s genderově nekorektním přístupem, které počáteční odhodlání zredukuje na minimum. Žena pak raději přijme pečovatelskou roli hodné holky, která vytváří teplo domova. Jakoby silné ženy cítily obavy, že zůstanou na všechno samy, protože rovnocennost vyvolává strach.

O komplikovaných sociálních tématech je potřeba mluvit. Feminismus je jedním z nich. Čím více budou tato témata slyšet, tím spíše se je povede uvést na pravou míru bez předsudků a s příklady. Jednou z dalších forem dialogu je zin Obrovská, který vydává kulturní organizátorka, selektorka a moderátorka Radia Wave Mary C.

Právě vydáváš druhé číslo zinu Obrovská. Celý zin je zaměřený na renesanci pojmu feminismus a kultury s ním související. Jaká je geneze názvu zinu?
Ten miničasopis jsem nazvala podle české hudební skladatelky Jany Obrovské. Klasický případ výrazné umělkyně (nebo jiné profesionálky) z minulosti – neviditelná. Málokdo o ní ví. V zahraničí je sice trochu více známější, ale pokud bych se zeptala u nás na skladatelky, pravděpodobně ani hudební publicisté by si nevzpomněli. A to samozřejmě vychází ze stereotypní představy o roli ženy ve společnosti, která ovlivňuje naše názory a chování. Obrovská je tedy o tom ukázat obrovský kulturní přínos žen, jejich obrovský tvůrčí potenciál i schopnosti. I ženy by měly mít možnost být obrovské, ve smyslu úspěšné, významné, vlivné, adekvátně ohodnocené. Měly by mít možnost dělat, co chtějí, být samy sebou, rozhodovat o sobě a věcech veřejných. Chci, aby všechny ženy věděly, že mají potenciál změnit co se jim i jiným děje a nikdo by jim neměl říkat opak. Obrovská není totiž magazín pro ženy, který by říkal, jak má žena vypadat a co má dělat, aby si udržela muže. To je slepá větev, jen se to ještě stále dobře prodává.

Podle jakého klíče vybíráš osobnosti, které v zinu představuješ?
V Obrovské prezentuji jednak osobnosti z historie, protože bez nich bychom se tu o tom nebavily a seděly bychom doma v kuchyni stažené v korzetu bez volebního práva. A potom inspirativní osobnosti, jejich tvorbu a zkušenosti ze současnosti, aby bylo vidět, že nerovné postavení žen ve společnosti je stále problém, ale zároveň, že výrazných tvůrkyň je dost, i když to tak někdo nevidí nebo to tak média neprezentují. Důležité místo v Obrovské mají příklady reakce na sexismus nebo různá zavedená společenská pravidla a také různé kolektivy a kolaborativní projekty, protože propojování a sdílení je pro změnu situace klíčové. A samozřejmě je tam taky slovníček, který vysvětluje základní pojmy spojené s feminismem.

Máš pocit, že je dnes termín feminismus správně chápaným pojmem?
Rozhodně ne, a nejen u nás. Slovo je chápáno negativně a jako něco přežitého. Často se setkávám s tím, že v tom lidé vidí útok na muže. Dokonce i dnes si někdo myslí, že feministky jsou jen nějaké hysterické ošklivky, které nikdo nechce. Feminismus je přitom o rovnosti pro všechny, o osvobozování všech od nejrůznějších stereotypů, snaží se bourat tabu, nesnaží se nastolit vládu prudérnosti. Pokud někdo někdy jen trochu uvažoval nad tím, jak ho ovlivnila výchova, tradice, média a podobně, musel se někdy zabývat i otázkami feminismu.

Většina lidí má pocit, že emancipace byla dovršena a není co řešit. Sama jsem měla kdysi, když jsem s Chapeau Rouge organizovala klubový festival SHEvening, pocit, že feminismus jako hnutí asi už není potřeba, že už je potřeba jen trocha propagace pro schopné ženy. Ale to jsem žila v hodně pohodlné bublině a hlavně v té době jsem si to ještě nemohla pořádně ověřit v praxi.

Jak se liší chápaní feminismu od začátku jeho výraznějšího exponování ve společnosti od dnešního přístupu k tomuto fenoménu? Kdy si ženy začaly uvědomovat, že jejich role ve společnosti není v pořádku a jakým způsobem ji začaly měnit?
Nějaké dokumenty na obhajobu práv žen se objevily už na konci 18. století po velkých revolucích. Ty proslulé sufražetky pak bojovaly, jak z názvu vyplývá, za volební právo, ale také možnost vzdělávat se a vlastnit majetek. To byla první vlna feminismu. Za občana byl považován vlastně jen muž. Ženy prostě neměly možnost do ničeho mluvit. Bez muže neměly budoucnost. Byly považovány za chabý protějšek muže. U nás propagoval vzdělání i pro ženy už Jan Ámos Komenský, ale realizovala to až Marie Terezie asi o 200 let později. A volební právo bez výhrad u nás ženy získaly až v roce 1918.

Teď už naštěstí řešíme počet žen v politice aktivních, ale ani v tomto tématu není veřejnost za jedno. U politiky, a i třeba v hudbě, pořád panuje představa, že ženy nemají zájem. To je typický argument. Místo toho, aby rovnoprávnost a rovnost příležitostí byly politickými tématy, odsunují se problémy žen na osobní soukromou rovinu.

Tuhle problematiku řeší Gender Studies, které jsou nyní sice rozšířeným a uznaným oborem, ale pozorování a závěry, ke kterým dochází, se ještě zdaleka nerozšířily do širšího povědomí. Často dochází ke zpochybňování a zesměšňování odborníků. To bylo vidět například nedávno u případu nesmyslné a sexistické výstavy fotografií v knihovně Akademie věd (Women: Scenes in the Library, autor Karel Richtr – pozn. red.). Žena je stále ponižována na objekt, nejen v reklamě, a to má přímou spojitost s tím, jak společnost o ženách přemýšlí a jak se k nim chová. Ovlivňuje to i způsob, jakým my samy o sobě přemýšlíme. Samozřejmě kořeny problému jsou už ve výchově, která muže a ženy škatulkuje do určitých rolí. Populární kultura a média navíc neustále ty genderové sterotypy posilují. No a proto si většina z nás nějaký problém nemusí ani uvědomovat.

Proč sis vybrala pro objasňování feminismu formu zinu? Není potřeba taková témata šířit výraznějším způsobem?
Ano, samozřejmě je a zin má už v této chvíli i podobu webové stránky. Ale zinem jsem chtěla jít trochu proti povrchnosti sociálních sítí. Mám pocit, že všichni jsou u svých počítačů zahlceni a do hloubky jde málokdo. Prostě mám pocit, že sociální sítě nás udržují v pohodlnosti, stejně jako kdysi televize. Nejlepší zkušenosti mám s dialogem a diskuzí a to první číslo vzniklo právě jako taková pomůcka, tahák v době, kdy se uskutečnilo několik veřejných diskuzí k tomuto tématu. Nechala jsem vytisknout 50 kopií, sama jsem to sešívala, o grafickou úpravu se postaral Martin Tvrdý. Navíc ty fanziny a pamflety k feminismu historicky patří.

S tím výraznějším způsobem šíření je trochu problém. V současné době se z další vlny emancipace stává móda a s tím souvisí i způsob, jakým nejrůznější témata využívají korporace a velké módní značky. Podobně jako některé celebrity, pomáhají možná popularizaci slova feminismus, ale ne v jeho úplnosti. Pro mě feminismus neznamená jen možnost koupit si co chci. Tohle zplošťování agendy feminismu jen podporuje dojem, že je vše v pořádku.

Samozřejmě je nutné požadovat změnu na straně médií. Redakce Radia Wave (působiště Mary C – pozn. red.) si naštěstí tyto problémy nerovnosti a každodenního i institucionalizovaného sexismu uvědomuje a zabývá se jimi. Doufám, že se do budoucna podaří sestavit rozšířenou tištěnou verzi, do které přispějí další ženy, takový sborník. Vymyšlený mám i merch a spoustu dalších způsobů, jak to „zvýraznit“ a propagovat, ale zatím je myslím důležité vytvořit zdroj a podněty k přemýšlení, spíš než propagovat jen nálepku.

Jaký podnět spustil tvou invenci zin vydávat?
Byla to moje osobní zkušenost z hudební scény i reklamy a studium tématu. Byla to dlouhá řada příkladů sexismu z hudebního světa i nepříjemných stereotypů, o kterých si myslíme, že je musíme přijímat. Byla to zkušenost s neuvěřitelnými egy i s lidmi, kteří si prostě neuvědomují v čem je problém, a proto považuji za důležité dát všem možnost nahlédnout do témat feminismu skrze příklady z kulturní scény.

Navíc teď, když už jsem „dospělá“, kolem sebe vidím své vrstevníky, jak padaj do naplňování těch rolí, které se od nás čeká a spousta z nich vlastně není šťastná.
Prostě některé věci nehodlám akceptovat a mám možnost o tom mluvit, takže je to vlastně tak trochu moje povinnost. Možnost nakupovat a cestovat mi prostě nestačí.