Vydání knihy dvorního textaře skupiny Sto zvířat Tomáše Belka jsem kvitovala s nadšením. Nejen že tato kapela před lety nastartovala můj zájem o hudbu ovlivněnou rytmy z prosluněné Jamajky, ale naprosto si mě získala svými texty – neotřelými, vtipnými, pohlížejícími na svět optikou absurdnosti. A těch fascinujících divností v nich!

Kniha Nikdy nic nebylo umožňuje zasadit mnohým známé zvířecí texty do širšího kontextu a získat tak ucelený přehled o autorově písňové tvorbě. Koncept knihy je v souladu s celkovou poetikou textů – grafika je čistá, minimalistická, střízlivá, ale originální a hravá (bílé desky s černým písmem, nápis „Nikdy nic nebylo“ je přeškrtnut, jako by nikdy neměl být). Na vnitřních záložkách publikace je autor představen osobitě pojatými medailonky od svých přátel. Kniha začíná fragmenty výpovědí autora o důležitých meznících jeho života. Mezi ně patří i psaní, na jehož počátky vzpomíná takto: „Ve druhé třídě jsem napsal svůj první román, jmenoval se Cesta životem. Je průkopnický ve střídání vypravující osoby v jedné větě: – Hrdina se neslyšně blížil k táboru nepřátel a pak jsem je všechny praštil a postřílel…“ (str. 8 ) Čtenář se dále dozvídá méně známá fakta o oblastech Belkových činností, například že s lidmi ze Sto zvířat založil divadlo neherců Šrapnel, jehož repertoár sestával výhradně z jeho veršovaných her nebo že spolu s dramatikem Davidem Drábkem a Darkem Králem napsal muzikál Ještěři pro hradecké Klicperovo divadlo. Překvapilo mě odhalení cesty náhody, po které se kapela dostala ke své typické hudbě: „Pro Zvířata jsem psal texty napřed a oni to podle rytmu jazyka zhudebňovali a vznikla z toho specificky frázovaná muzika, o níž jsme se asi po dvou letech dozvěděli, že je to ska. Kamarád Franta Vyskočil nám pustil The Madness a nám spadla brada, Honzovi Kalinovi i druhá.“ (str. 14)

Následuje pár humorných černobílých fotek z různých fází Belkova života. A v závěsu za nimi už samotné texty.

kdo snídá špek a tlustě si ho krájí
Texty jsou řazeny abecedně, až v závěrečné bibliografii se nachází řazení chronologické a podle interpretů. V průběhu čtení jsem se opakovaně divila, když jsem narážela na slova písní mně známých, které mám ale ve své kulturní encyklopedii spojené pouze se jmény interpretů – Pod měděným nebem od kapely Lucie nebo Čarodějka v podání Lucie Bílé. Belko je šedou eminencí textů mnoha hudebníků, kromě jmenovaných také Daniela Hůlky, Michaela Kocába, Kamila Střihavky a dalších. Z jeho pera pochází třeba i titulní píseň pohádky Čert ví proč.

Publikace podává průřez Belkovými písňovými texty, v knize se tedy nenacházejí texty všechny. A ve výběru, respektive „nevýběru“ textů vidím jediný, sice drobný, ale přesto nedostatek – až na pár výjimek zde chybí téměř všechny texty z prvních alb Sto zvířat z let 1991–1996 (tři verze alba Sto zvířat a Druhá brada). Považuji to za velkou škodu, protože zrovna texty z počátku kapelní tvorby se vyznačují sympatickou syrovostí svého absurdního zaměření (bizarní příběhy o lidských divnostech až úchylkách). Aspekt absurdnosti se sice táhne celou Belkovou tvorbou, v pozdějších letech už jsou však texty konkrétnější, osobnější, zabývají se vážnějšími tématy – zkrátka „dospívají“. Lehkovážnost příběhů o holce, za kterou se táhne hejno much, nebo o holičovi, který usne při stříhání svého zákazníka, měla však taky dost do sebe.

jedna věc mě ale ještě hřeje
jsem premiant kurzů beznaděje
Ač se jednotlivé texty v různých rovinách od sebe liší, mají několik společných rysů. Jedním z nich je tvořivý přístup k jazyku. Belko se vyhýbá jazykovým i tematickým klišé uplatňovaným v české pop music, vůči kterým se kriticky vyhraňuje v úvodních citátech i v textech (rádiohit). Obzvláště zdůrazňuje komplikovanost češtiny vzhledem k pevnosti jejích přízvuků – při zpěvu nelze dát důraz na jinou slabiku než první. Totéž platí o protahování slabik krátkých. „Nezbývá než pracovat s relativně malou zásobou dlouhejch jednoslabičnejch slov, který čeština má… Proto spousta textů zní tak slabomyslně…“ (str. 13)

Autor si se slovy hraje: „geny Thálie“ (geny thálie); „rádiu písně musí být / šity šity na míru“ (rádiohit); „ska ska ska ska ska skandál“ (skandál). Přetváří přísloví a rčení a tím relativizuje jejich platnost: „já vím, že bez pláče nejsou koláče“ (pláč). Hlavní výjimečnost jeho textů ale spatřuji ve vytváření originálních obrazů. Ty jsou ve většině případů úsměvné svou podivností, vztahují se však k vážným tématům – lásce, samotě, víře (ať už v ideály nebo v Boha). Hořké zkušenosti, životní nezdary, ztráta iluzí a pocity marnosti jsou zpracovány s nadhledem a ironií. Lyrickými subjekty textů jsou výhradně looseři – ke kterým ovšem nemůžeme nepocítit silnou náklonnost. A tak když by opuštěný muž rád vrátil zpátky čas, aby napravil své chyby, všechno jde pozpátku jako film přetáčený z konce na začátek: „ptáci k nám couvaj z daleka / a čínský jídlo zaštěká“ (domácí kino). Sraz spolužáků po letech, kteří si sdělují své neúspěchy, končí radou jednoho z nich: „depresí tě zbavěj / teplý pecny chleba / vyřízni si do nich otvory / a pak si je rychle / já to dělám třeba / nazuj si je jako bačkory“ (chci být cokoliv). Parodující obraz Boha Otce, Syna a… Sestřenice, kteří si povídají nad kolou s rumem: „Nemám rád svýho psychiatra / k rumu však cítím opak / Prometheus mít moje játra / orel si zlomí zobák“ (u sklenice). Alkohol je „pomocníkem“ v těžkých chvílích velkého množství postav, vzpomenu na píseň o Alici (kterou zpívám všem Alicím, které znám): „Alice se dala na pití / v baru člověk pozná, jak to je / různý lidi, různý nápoje / ve dne pro ni slunce nesvítí“ (alice se dala na pití).

Postavy jsou si vědomy pomíjivosti svého žití, jeho konečnosti. „všechno jednou skončí / to se musí stát / hlavně se z toho / neposrat…“ (mrtvý budem dlouho)

Tomáš Belko: Nikdy nic nebylo
Akropolis, Praha, 2012, 272 stran