Znáte ten pocit, když knížku hltáte stránku po stránce a nosíte ji všude s sebou? A nemusíte ani číst. Naplňuje vás klidem už vědomí, že ji máte u sebe. Dvacet stránek před koncem ji sice neustále držíte v rukou, ale odmítáte otevřít. Představa jejího dočtení vás rozesmutňuje. Láme vám srdce myšlenka, že bude zase nedůstojně ležet přehlížená v knihovním regále. Tolik přesný popis mého vztahu s knihou Život s Jiřím Mahenem.

Povědomí o existenci spisovatele Jiřího Mahena jsem měla zřejmě už z dob střední školy. Moje cesta k němu se však začala rýsovat až poté, co jsem přečetla publikaci Sebevraždy slavných. V knize byl vykreslen jako člověk plný vnitřních bojů, bytostný individualista, který se nevyhýbal překážkám. Většina lidí má tendence si vše usnadňovat, a tak považuji za obdivuhodné ty, kteří se k problémům dokážou stavět čelem.

Spíše než přečíst díla, která napsal, jsem toužila dozvědět se více o něm samotném. Nahlédnout do minulosti mi umožnila právě kniha, jejíž autorkou je jeho manželka Karla. Mahen, vlastním jménem Antonín Vančura, si svůj pseudonym zvolil podle horníka ze Zolova románu Germinal. Tato přezdívka měla být Maheu, ale nedopatřením sazeče v tiskárně se z ní stalo jméno, které už si spisovatel ponechal.

Bída fyzická, ne však citová
Karla Mahenová citlivě líčí osudy manželových předků, jeho dětství, své setkání s ním a společně prožitá léta. Názornými příklady demonstruje, v jak chudých poměrech žili. Ve svatební den měli pouze jeden prsten, jelikož ženich prohlásil, že žádný nosit nebude a tudíž se jim jevila jeho koupě jako zbytečná investice. Ještě téhož odpoledne musel Mahen zpátky do redakce, kde pracoval.

Ve svých vzpomínkách se jeho žena vrací do bytů, kde žili, na společné dovolené, popisuje Mahenovy záliby a jeho vztahy s přáteli – Halasem, Nezvalem, Milénem a dalšími – které ilustruje ukázkami z korespondence. Tyto dopisy jsou srdečné, plné citu, vzájemné úcty, obdivu a pochopení, jako by se lidé v té době dokázali mít tak nějak raději a víc si sebe vážit. Nebo si to alespoň uměli dávat lépe najevo. „Vím, že se setkám ještě s mnoha lidmi, a vím, že to budou náhodná přátelství, ale věřte mi, že nikdo na světě mi není zhloubi tak blízký jako Vy, a nejde o konkrétní věci, nýbrž o centrum fluidu, které je nad nimi a vybíjí se čas od času lyrismem, nepochopitelným ve své celé rozloze…“ (str. 127, úryvek z dopisu Nezvala Mahenovi)

Za nocí nejtmavších
Mahen byl osobností neuvěřitelně aktivní a činorodou. Navzdory tomu, že většinu dne trávil v zaměstnání, minimum volného času dovedl rozložit mezi své zájmy a četné přátele. Nepatřil k těm, kteří dostali všechno v životě zadarmo. Za vším, čeho dosáhl, stojí pevná vůle a usilovná práce. Bohužel mnoho z jeho snů se mu nikdy uskutečnit nepodařilo. Na paměť jeho nedožitých pětašedesátin se o něm František Halas vyjádřil takto: „Mahen nedovedl být nikdy bezstarostný jako jiní z generace a odtud ty stálé pokusy vymanit se ze skepse a najít dělný postoj k životu. Rozpornost Mahenova mnoho lidí mátla a věru nebylo nijak lehké vysledovat, jak Mahen lyrik anarchista žije s Mahenem, řekl bych praktickým. Že ti dva se neustále svářeli, je zřejmo z díla i z života.“ (str. 163)

Touha po harmonii ho vedla k obdivuhodné preciznosti, i co se týkalo jeho zájmů. Když se vrhl na zahradničení, pořídil si spousty katalogů, založil si sešit, do kterého kreslil uspořádání záhonků, psal, jaké sazenice jsou na nich vysázeny a dokonce i seznam nářadí a kolik za vše zaplatil. Měl zájem o vědecké poznávání přírody – vášnivě se věnoval rybaření a v rybách se vyznal. Vkládal je do velkých skleněných akvárií do formalínu a o zimních nedělích je s manželkou měřili a zapisovali údaje na lístky z kartotéky. Jako by vše, do čeho se pustil, dělal s největším nasazením. Nestagnoval pohodlně na místě, ale stále šel kupředu. Byl redaktorem, dramaturgem, knihovníkem, autorem knih, … zkrátka jeden jeho život by vydal za několik dalších.

Možná právě kvůli této neustálé aktivitě a nedostatku spánku se jeho fyzický stav zhoršoval. Ani po psychické stránce na tom nebyl nejlépe. Velkou roli sehrál nejspíše také strach z přicházející války a především zoufalství z marných snah v boji o nové prostory pro umístění brněnské knihovny a její rozvoj, o což se léta zasazoval. To vše mělo svůj podíl na Mahenově rozhodnutí ukončit svůj život vlastní rukou.

Manželčina podpora
Úlohy spisovatelky se Karla Mahenová zhostila výtečně, stejně jako role oddané manželky. Na Mahenovo přání byla ženou v domácnosti a její vyprávění působí, jako kdyby celý svůj život podřídila převážně zájmům a touhám svého muže. Podporovala ho, jak mohla, diktoval jí přednášky a články, hotové věci opisovala. Někdy ho dokonce vyhlížela z okna, aby, až přijde domů, měl rovnou na stole naservírovaný teplý oběd. Těžko posoudit, zda si Mahena pouze idealizovala, nebo věděla o jeho stinných stránkách, které však nechtěla světu představit. Ódy na jeho osobnost ale pělo i mnoho jeho známých a přátel.

Jsem potěšena, že vznikla kniha, která umožňuje čtenářům nahlédnout pod pokličku jeho života. Třeba to není právě váš vytoužený šálek, ale zkuste se po ní porozhlédnout v knihovně. Vytáhnout ji z police a otevřít. Nebo alespoň dlaní setřít zaprášený obal. Ona si to zaslouží.


Karla Mahenová
Život s Jiřím Mahenem
Mladá fronta, Praha, 1978,
276 stran