Ellen Makumbirofa je věřící básnířka a slamerka. Před několika málo měsíci jí byl diagnostikován Aspergerův syndrom – porucha autistického spektra a ADHD. Toto je první rozhovor, který s ní od té doby vzniknl. (Nejen) proto bylo pro nás obě důležité, aby byl výsledný tvar věrný a reprezentoval Ellen pravdivě, přestože se otázky vztahují k jejím uměleckým aktivitám, a ne přímo k oné diagnóze. Z těchto důvodů rozhovor proběhl ve dvou fázích – první se dělala naživo, druhá korespondenčně. Ellen, jedinečná tvůrčí, barvitá existence mě provedla svým vnitřním i vnějším vesmírem. Bylo mi ctí.

Ellen Makumbirofa (* 1996)
je známá svým působením na české scéně slam poetry. K jejím úspěchům patří například 2. místo ve finále mistrovství republiky (2016) nebo vítězství na olomouckém Femislamu (2018). Vystupovala na mnohých jiných exhibicích a festivalech, zároveň píše i křehkou, niternou poezii. Pro Televizi Seznam moderovala pořad OMG TALK SHOW (2020). Nyní je pro ni prioritou její duševní zdraví, a sbírá síly k dalším tvůrčím počinům.





Jaký je tvůj vztah ke slam poetry?
Rozporuplný. Baví mě zkoumat limity v sebevyjádření a kreativitě. Komunita slamerů je neuvěřitelně pestrá, díky slamu jsem poznala spoustu kamarádů a podívala jsem se na různé zajímavé akce a festivaly, kam bych asi jinak nejela.

Na druhou stranu mne vystupování i kontakt s lidmi stresují a často bývám z akcí přehlcená a vyčerpaná. Ve slamu už jsem bohužel známá mými „slamopauzami“ – vždy zvládám vystupovat jen tři čtyři měsíce naplno a pak mám potřebu se stáhnout. Často se domů z exhibice musím vrátit až následující den a spát tak trochu na punk. Pracuji na tom, abych to vyvážila a uměla si dát třeba jednu akci za měsíc, ale konzistentně. Také velmi špatně nesu hodnocení a soutěž. Vystupující jsou bodováni publikem podle výkonu, který podají, a tudíž jsou primárně soupeři. Mně, antisoutěžnímu člověku, to není příjemné.

Jak prožíváš samotné slamování?
Napůl to miluju a napůl mě to nějak pořád znervózňuje, protože stojím v tichu před lidmi na pódiu, mám se projevit a nemám se kam zašít. Mnohem přirozenější je pro mne vyjadřovat se při hudbě, protože když zpívám, rapuji, má to na mě hypnotické účinky. Jakmile hraje, ztratím se. Trošku dokážu jít do své hlavy a furt cítit ostatní přítomné. Ve středu je hudba a ne já. Chci, aby lidi se zasnili a šli do emoce, do myšlenek, do umění. Nemusím vést já, vede hudba, a jsem jen prostředník.

Při slamu člověk musí shodit všechny požadavky, zorientovat se a najít svůj vlastní styl. Někdo to možná dokáže hned, ale pro mě je těžké vnímat svoje potřeby. Až zpětně mi docházelo, že je pro mě slam v mnohém velmi náročný – ta extravagance, expresivita, ale i vedlejší komponenty jako doprava, přespávání, stresy okolo obecně. Doufám, že časem najdu svůj rytmus a tempo, balanc.

Jaký je tvůj proces tvorby (ať už jde o texty slamů či poezii)?
To je pro mě velice aktuální otázka. Přestože aktivně netvořím, žiju tím a vnitřně to řeším neustále. Při tvorbě postupuju velmi jasně. Procházím se dnem, jednou za čas mě napadne myšlenka a napíšu si ji. Když něco potřebuju vytvořit na sílu, v určitém termínu, jdu do poznámek, které mám v mobilu – tam jsou všechny ty nápady, co mi denně náhodně proletí hlavou, nebo hlouběji do hlavy – mého nitra, kde je studnice myšlenek, emocí a zkušeností a zde se probírám rozsáhlou databází a hledám téma, které je zde dostatečně saturované a dospělo do stádia, kdy je zralé k zachycení a vyjádření. Musím mít ústřední téma, okolo kterého se to bude rozvíjet. Potom hledám další komponenty, součásti toho okvětí. Hledám slovní hříčky a symboly, dokud nedojdu do podstaty, do počátku, k samému kořeni. Mám pocit, že postupuju od konce k počátku. Na slam vybírám bizarnější, vtipnější či agresivnější témata. V poezii je to více duševní, osobní a intimní. Poezie je více osobní, slam je více osobnostní – slam je jakoby uměle vykonstruován pro druhé a ukazuje na podstatu jen symbolicky, poezie je čistý extrakt mé duše, je ode mne pro mne, je to samotná podstata.

Co je teď pro tebe nejdůležitější?
Momentálně je to podpora. Dřív jsem si myslela, že na sebe musím tlačit, přepínala jsem se a šla jsem přes své limity. Jsem totiž součástí nějaké společnosti, musím vytvářet vztahy, plnit každodenní úkoly, podávat výkon, a vzhledem ke svým obdarováním cítím i zodpovědnost tu něco zanechat. Teď, když vím o své diagnóze, si konečně uvědomuji a připouštím, že potřebuji být nesena, nejenom nosit. Chci mít jistotu že funguju, žiju svůj život a nedělám nic na svůj úkor. Proto se zaměřuji na podporu, bezpečí a jiné základní potřeby.

*z básně sekce srdce: okvětí objetí × obětí (Ellen Makumbirofa)

text: Eva Marie Růžena