Jitka N. Srbová je česká básnířka žijící v Hořovicích. Dohromady již vydala čtyři sbírky u nakladatelství Dauphin, a to Někdo se loudá po psím (2011), Světlo vprostřed těla (2013), Les (2016) a Svět:, z nichž pak poslední jmenovaná se na knižních pultech objevila nedávno, konkrétně na konci srpna letošního roku. Nejen však samotný název této sbírky upoutává pozornost, ale také obsah, ve kterém doznívá šumící Les a vzniká nové místo obydlené pestrobarevnými verši.

Při prvním setkání s touto knihou se nelze nezeptat: Proč zrovna název Svět:? K čemu ona dvojtečka slouží? Co znamená? Vysvětlení její existence je poměrně hravé a znám ho také díky autorskému čtení Jitky N. Srbové na letošních literárně-výtvarných dílnách Ars Poetica v Ježkově u Zábřeží. Zkrátka básnířka si odmítá Svět přivlastňovat a skrze dvojtečku nabízí ostatním to, aby přidali k jejímu kusu svůj vlastní. Svět: je tedy skutečně plně otevřen všem jeho obyvatelům. Stejně tak ho vytvářejí básně variabilního obsahu, které se dotýkají rozmanitých témat, jako je vztah muže a ženy, pohádky, dětské vnímání, všední okamžiky nebo technika.

Nejen svět podle Jitky N. Srbové
Sbírka je rozdělena do tří tematických okruhů. První uvozuje citát z Wittgensteina: „Co náleží k podstatě světa, to jazyk vyjádřit nedokáže“, čímž Bretová poukazuje na fakt, že porozumět básním a vůbec slovům je vlastně nemožné, ale zároveň se to neděje nesprávně. V této relativizaci komunikace pokračuje hned v první bezejmenné básni (str. 11): „Cokoliv zkoušíš vyslovit, / se z druhého konce smazává –“ Tuto tajuplnou atmosféru udržuje i nadále a povětšinou ji dokonce spojuje s přírodními motivy z předchozí sbírky Les, což je nejvíce zjevné v básni s přízračným názvem Udělej mi báseň (str. 18): „Udělej mi báseň / na hranici noci, v ústí dne, /…/ Udělej mi strofu / z tajné mise potoků, z ticha.“

Pohádky patří i dospělým
Druhá část začíná slovy z pohádky Boženy Němcové Moudrý zlatník: „Rozhodni ty, obraze krásný, krutý boj, jenž se v hradě tom vede; řezbář udělal pannu, krejčí na ni ušil šaty, ale mluvec jí dal řeč. Komu nyní panna náleží?“ A skutečně v tomto oddíle se prolíná dohromady svět dospělých a dětí, ovšem hranice mezi nimi vlastně ani neexistuje. Pár básní dokonce Jitka N. Srbová věnovala své dceři, jako například Vady řeči (str. 58): „Ti, kteří nemluví. Ti, kteří šišlají. /Ti, kteří nevysloví „ř“, tady přesně zaostřují bytí –/…/ Tady je každé slovo pravda. Všechny / opravdové vady řeči / rozvinou se později.“ A opět zde básnířka inklinuje k úvaze nad tím, co slova znamenají. Jiným typem komunikace, konkrétně (ne)verbální, mezi mužem a ženou, se zabývá v básni Nová stvoření (str. 51): „Třeba / ten muž s klávesnicí přes páteř: /…/ Své ženě zkouší rozumět. /Displej její tváře / modře svítí. Je tu naděje, že / večer položí prst na klávesnici Start.“

Svou sbírku Srbová završuje oddílem, jenž uvozuje heslo Příroda z Ottova slovníku naučného: „Proti přírodě stavíme všecko úmyslné, tedy výtvory ducha a dějiny.“ Jak už citace napovídá, zde je člověk nejen konfrontován se společností, ale se životním prostředím. K působivému spojení médií a přírody dochází v básni Labutě (str. 94): „Labutě sedí v proudu, proto / mají mnoho followerů. Nejlepší čas / něco říct je v jednu, to si poznamenej, /to jsou všichni propojení.“ Určitou vratkost a nestabilitu ve vztazích Srbová zobrazuje v lehce melancholické básni V příliš mnoha srdcích (str. 90): „Bydlíme v příliš mnoha srdcích, / proto je tu věčně problém / se správným doručením soudních obsílek. /…/ Já jsem všechny ženy. Bydlím / v příliš mnoha srdcích, proto nikdy nevím, / kde mám klíče.“

Po přečtení celé sbírky se nelze zbavit dojmu, že jednak se Jitce N. Srbové daří propojovat zdánlivě spolu nespojitelné, ale také že stále v ní šumí její Les. Právě onen plynulý přechod ze stromy prorostlé krajiny do širého Světa: zanechává ve čtenáři stopy a nutí jej si sbírku přečíst znovu. Co kdyby mu unikla nějaká slova nebo něco opomněl?


Jitka N. Srbová: Svět:
Nakladatelství Dauphin
Praha, 2019, 118 stran