Kdo by neznal Jaromíra Typlta, novopackého básníka, esejistu, výtvarného kurátora, editora a performera? Typlt o sobě nerad hovoří jako o realistovi a přiznává se, že ho dosti ovlivnil surrealismus, čemuž básně odpovídají, jelikož se nejedná o pouhé texty plné metafor a květnatých vět, ale své činí také zvuky, šramoty, skřípání a deformování. Po dlouhé pauze v roce 2016 vyšla v nakladatelství Argo jeho zatím poslední sbírka s přízračným názvem Za dlouho, která se Typltovým typicky zvučným stylem jen hemží.

Grafická úprava jako nápověda
Co člověka při prvním pohledu na sbírku zarazí…, je samotná její obálka, kterou vytvořil grafik Pavel Růt z černobílé fotky parapetu na nádraží v Nové Pace pocházející z básníkova archivu. Napovídá totiž, co je ukryto ve sbírce, jelikož působí jako jedna velká škrábanice plná všelijakých nečitelných a tajemných vzkazů. Právě zvuky jsou doménou básní z Typltova Za dlouho.

Proč se tak vlastně dílo jmenuje? Možná proto, že vyšlo devět let po sbírce Stisk, tedy opravdu za dlouho, ovšem mezitím Typlt vytvořil například monografii o sochaři Ladislavu Zívrovi (2013) nebo společně s hudebním skladatelem Michalem Ratajem vydali CD s názvem Škrábanice (2014). Avšak vzhledem k náplni jednotlivých básní, kde se bije bezčasí s nicotou a s výjevy ze všedního života obyčejných lidí, ale i věcí, lze spekulovat, že ve zkratce shrnuje obsah.

Svým způsobem se sbírka Za dlouho dělí na dvě části, první tvoří krátké básně z oblasti prostých okamžiků a věcí, např. báseň Konvice či Zkratka. Pomyslně tou druhou se stává rozsáhlejší báseň s názvem Zlomek B 101, která je pro celé dílo stěžejní, jelikož jednak pojímá většinu témat a motivů z textů před ní, tak v ní rezonuje úděl časem zničeného jedince.

Hra se smirkovým papírem
Ve Zlomku B 101 (str. 30) je hlavní postavou František, člověk, který se ztrácí ve vlastní bublině. Ač to nepatří k typickým Typltovým motivům, báseň působí jako jeho zpověď o přátelství s Františkem a lze si povšimnout určitého emocionálního vypětí na obou stranách, což dokazují tyto verše: „S úsměvem mi půjde vstříc, právě v den, kdy se zblázní/ Pár dalších kroků a úsměv zmizí/ jakživ jsem nikoho neviděl takhle naráz potemnět.“ Nejen však hlavní hrdina, ale také smirkový papír produkuje vyvěrající depresi, a to nejen svým drsným povrchem, ale i zvukem, který vzniká, když se jím něco brousí, což se ve značné míře projevuje například v této části: „Porozumím:/ zrnitost smirku zrcadlí zrnitost světa a tebe/ jako zrnka v něm//…/ při čekání na psychiatra/ bude vymýšlet zlepšováky/ jak brusný papír nastrouhat spolu s barvou do hlíny/ a modelovat z toho, rozjet výrobu.“ Právě Typltova hravost se zvučností věcí a slov činí z ponuré atmosféry ve Zlomku B 101 smyslový zážitek, obraz i zvuk čtenáři načrtnou tento nemilý výjev.

Když věci ožívají…
Na rozdíl od Zlomku B 101 obsah ostatních básní už není tak ryze hořký jako stěžejní báseň, ale projevuje se v nich civilnost, smířlivost, a mísí se radost s melancholií, ovšem co mají obě části společné, jsou zvuky a šramoty. Verše s pozitivním vyzněním obsahuje Konvice (str. 16), ve které obyčejná věc denní spotřeby dostává život: „Okamžitě zestárne/ jen co ji sevřu v dlaních/ a každým dotykem zestárne znovu// …/ zpod víčka zní dobře proschlá kůra/ špičky prstů po něm bubnují/ ostré kamínky z potoka Dračice o sebe drhnou.“ Jasně audiovizuální básní lze označit ze sbírky hned první s názvem To naráží řeč (str. 7), ve které v opozici stojí klid a hluk: „Ležím/ na podloží/ sotva slyšitelných/ drnčení a hukotů// …/ To naráží řeč./ Asi spolu o patro níž mluví ženské.“

I přes některé tematické a námětové diferenciace působí sbírka Za dlouho jako soudržný celek, jelikož ji pojí dohromady zvuky pocházející z rozmanitých koutů obyčejného dne. Některé nelze zcela jasně interpretovat, protože se jeví jako proud vědomí, ale lze jasně definovat význam básní? Rozhodně to není lehké. ∞


Jaromír Typlt: Za dlouho
Nakladatelství Argo
Praha, 2016, 48 stran