Ve většině předchozích děl Jáchyma Topola byla jednou z podstatných vrstev vyprávění historie, která neustále „prosakovala“ do dění románů a ovlivňovala nebo spíš určovala život hlavních postav. Nový Topolův román „Citlivý člověk“ ale z dějinných událostí spíš jen vyrůstá. Autor ve své poslední knize stojí pevně v současnosti, směle a vtipně prozkoumává, co se v české kotlině stalo v posledních desetiletích.

Topol pokračuje v „Citlivém člověku“ ve svém jazykově vytříbeném a náročném stylu. Scény se střídají v překotném tempu, neustále se mění prostředí i jednající postavy. Čtenář sleduje členy jedné rodiny, otce nazývaného Táta, na alkoholu závislou manželku a jejich děti, kteří podnikají divokou cestu, nejdříve po Evropě za přivýdělkem, později po Čechách za nalezením nového domova a klidu. Takovým místem se jim nakonec stane Posázaví, místo, z něhož v románu Topol vytváří snovou, skoro mytickou krajinu. V ní nechává Topol čtenáře očima putující rodiny odhalovat temná zákoutí, úkryty, provizorní příbytky, při silnicích a cestách potom montovny, šrotovny, motoresty a nevěstince. Každé z těchto míst je zaplněné obyvateli s vlastními pohnutými osudy, svérázným životním stylem i příznačnou mluvou. Díky Topolově jazykové virtuozitě místa a postavy ožívají velmi plasticky, a i přes neustálé, mnohdy až monotónní střídání scén, čtenáře nenudí. Atmosféra míst „na okraji“ se sugestivně zahryzává do čtenářova vnímání. Za chvíli má pocit, že snad i ucítil štiplavost potu ze špinavého nátělníku automechanika.

Výživný popis se Topolovi stává polem k zachycení současného genia loci všech zapomenutých míst, v nichž se tak nějak koncentrovalo zklamání současné doby. Topol glosuje události posledních let, porevoluční naději i pocit jistého nenaplnění, jehož příchuť je v Čechách cítit dodnes. Rodina se například pokouší vydělávat si improvizovanými představeními na různých mezinárodních festivalech. Zatímco ale v devadesátých letech stačilo ohnat se slovem Československo nebo Havel a všechny scény se před nimi otevíraly, rodina teď na festivalech zápasí s registračním systémem, bezpečnostními prohlídkami a obrovskou multikulturní pestrostí, která máničky ze skoro třicet let osvobozené země nijak nefavorizuje.

Do středu
Topol text koncipuje na základě zvláštní „dostředivé“ perspektivy vyprávění. Od popisu atmosféry doby v širokém záběru, v kontaktu s dějinnými událostmi a současnou situací v Evropě přechází k popisu subkultur v ní žijících, k odvrácené tváři měst a krajiny. Dokáže se při tom vyhnout jakémukoli mentorování a nechybí mu humor, ironie a nadsázka. V touze jít dál a nořit se hlouběji Topol vždy cílí svůj text k člověku, k jeho osudu, myšlenkám a pocitům. Významnou rovinou knihy jsou proto také dialogy jednotlivých postav, z nichž prosvítá na povrch mnohdy zoufalé každodennosti něco nadějného. Každá postava má v sobě úvahy o smyslu života, sny a plány do budoucna. „A vy teda myslíte, že je? otáže se muž. A kdo jako? Bůh přece. A nezačněte mi tvrdit, že něco určitě je. Nějaká vesmírná inteligence nebo takový píčoviny, protože to by bylo stejný. (…) No, ďábel je na beton. To mi nestačí tohlencto. Že ne? Ale nakonec se to dovíme, že jo? Každej se to dovíme, viďte. Jo.“ (s. 151) Symbolem této skryté, ale přesto světlé stránky světa je obraz madony – ukradená, ztracená a vodou opět vyplavená relikvie je leitmotivem celého vyprávění a vedle dalších je tím momentem, který z Topolova textu dělá mnohem víc než jen zevrubně pojatou společenskou sondu.

Poslední Topolova kniha na mě působí dojmem, že autor v tom nejlepším slova smyslu zraje. Kniha má mnoho „vážných“ pasáží, snad poznamenaných několikanásobným úmrtím v kruhu nejbližší rodiny v posledních letech. Zároveň je ale odlehčená. Topol chce všechno zbavit vrchní slupky, balastu utvořeného z představ, předsudků, nostalgie. A svou rozdivočelou imaginací trochu protřepat ztuchlé představy o vlastní generaci, naší zemi a hlavně o jednom také už docela pevně zbudovaném mýtu: topolovském. ∞


Jáchym Topol: Citlivý člověk
nakladatelství Torst
Praha, 2017, 360 stran