Hlasité knihy tiché ženy
V říjnu proběhl v Praze festival Pražské křižovatky na počest nedožitých osmdesátin Václava Havla. Součástí programu, kromě četných divadelních představení, byla i beseda s nositelkou Nobelovy ceny za literaturu Světlanou Alexijevičovou.
Kdo čekal poutavou diskuzi s výřečnou spisovatelkou, musel odejít zklamaný. Alexijevičová nepatří mezi autory, kteří s oblibou obráží města se svou sbírkou zaručeně dobrých historek a šťavnatých příběhů. Je spíše tišší a uzavřenější povahy, rozpovídat se o něčem, na čem by jí skutečně záleželo, před hledištěm plným diváků, není pro ni úplně snadné. Říká věci vesměs samozřejmé, místy vyznívající až banálně.
Na druhou stranu, jako autorka veskrze dokumentární literatury ani nemusí a nepotřebuje prezentovat samu sebe. Její síla není v povídání, ale v naslouchání. Své knihy většinou skládá z výpovědí svědků různých tragédií. Umí člověka rozpovídat, vyvolat v něm živé vzpomínky namísto otřepané sady obrázků, ve kterých si po letech zvykl přehrabovat nebo z něj vytáhnout slova nevyřčená a nepřiznaná po desetiletí.
Následně umí tu nesmírnou tíhu lidského hoře zvládnout a přepracovat. Z hodin a hodin povídání zbude občas jen věta, gesto, pohled; bez kontextu, začátku a konce. Jsou to střepy životů, rozbitých nárazem o nelítostné události uplynulého století. Někdy i pouhé odrazy ze střepů. Tvoří z nich svou srdceryvnou mozaiku dějin. Vznikají tak knihy, označované za polyfonické: nespočet dílčích hlasů, slévajících se do jednoho celku.
Přístup Alexijevičové je spíše syntetický než analytický, proto je celkem zbytečné se jí ptát na jednotlivosti; není v odpovědích na palčivé otázky současnosti povolanější než kdokoliv jiný. Odpovědi se dají uslyšet v tisících hlasů minulosti, které zprostředkovává.
Její vlastní interpretace bývá přitom nepřesvědčivá až zaujatá. Tak například v knize „Válka má neženskou tvář“, popisující zkušenosti žen, které se účastnily druhé světové války, se neustále snaží prosazovat myšlenku, že toto je sbírka ryze ženského pohledu na válku. Že na rozdíl od mužů, soustředěných na bitevní úspěchy, čísla a vojenskou techniku, vnímají ženy detaily, barvy a vůně, drastickou absurditu vraždění na pozadí lhostejně krásné přírody.
Avšak podle mě je to spíše vnímání obecně humanistické a lidské než primárně genderově určené. Nikdo nechce umírat, hlavně ne když je jaro a zpívají ptáci. Nikomu se nechce zabíjet, pokud se nedostane do podmínek, naprosto se vymykajících normálu. A následně se musí každý potýkat s posttraumatickým syndromem, nezávisle na pohlaví.
Samotná otázka genderu je velice nejednoznačná. Dává smysl hlavně jako sociální koncept a součást diskurzu rovnoprávnosti mužů a žen. Jako předurčená niterná kategorie je však diskutabilnější. Člověk je složitou směsicí psychologických a fyzických vrozených rysů, rodinných vazeb, výchovy, okolností, aktuálních společenských norem, dějinných událostí, podnebí, víry, předsudků a tisíců dalších nití, splétajících se do třepotající se pavučinky, uprostřed které sedí osmioké překvapené já a snaží se zorientovat, co která nit signalizuje a čím to „já“ vlastně je.
A to ještě může být rádo, když ho osud nedbalým gestem dlaně nezničí jen proto, že šel zrovna kolem.
I příběhy Alexijevičové, spíše než cokoliv jiného, dávají pocítit krásu a hrůzu života v dobách smrti. Ať už muž nebo žena, tváří v tvář osudu je třeba dostat lidskému jménu. ∞