V posledních letech si u audiodokumentu můžeme povšimnout nového trendu a to, že se přestěhoval ze světa rozhlasu do podcastového prostředí. Co se ale dělo před tím? A jak se tento žánr během posledních dekád proměňoval? Právě na to se rozhodla soustředit ve své publikaci Autorský rozhlasový dokument i docentka Andrea Hanáčková se svým kolektivem z Katedry divadelních a filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.

Ačkoli některé čtenáře může odrazovat fakt, že se jedná o publikaci z akademického prostředí, svým vědecko-popularizačním pojetím se otevírá široké veřejnosti, zpřístupňuje jí nové obzory a je velmi čtivá. Kniha se dělí do tří pomyslných částí, a to teoreticko-historické, analytické a do rozhovorů s autory dokumentů, které čtenáři přibližují nejen tvůrčí proces, ale také instituci Českého rozhlasu. Předmětem výzkumu se totiž staly dokumenty produkované tvůrčí skupinou Dokument od 90. let do současnosti, při čemž nejvíce Hanáčková akcentuje období 2014 až 2020, kdy byl vedoucím tvůrčí skupiny Daniel Moravec. Tamní produkci vnímá jako velmi progresivní, i s ohledem na zahraničí, a charakterizujte ji otevřeností k pestré škále témat (např. environmentální a sociální problematika, životní styl, generační rozdíly, psychická i duševní onemocnění), ale i k autorům a narativním experimentům.

Metodologicky Hanáčková čerpá z knihy Introduction to Documentary filmového teoretika Billa Nicholse, při čemž autory zkoumá skrze performativní modus, který je na str. 22 pomocí citace charakterizován následovně: „Performativní modus zdůrazňující subjektivní a expresivní aspekt tvůrcova vlastního vztahu k subjektu a přímé oslovení vnímatelů.“ V aplikovaném módu dochází k autorově rezignaci na objektivitu, protože většinou se zpracovává autobiografická látka.


Představy posluchače
Kromě teorie, historického exkurzu a autorské práce publikace zkoumá také příjemce daného obsahu – posluchače, respektive jeho imaginaci a empatii. Hanáčková totiž konstatuje, že dokument skrze tyto dva zmíněné aspekty je problematickým žánrem, protože ne každé publikum dokáže přistoupit na těžká témata i způsob jejich zpracování. O tom, jak nad komunikací s posluchačem přemýšlejí sami tvůrci, se čtenář dozvídá právě z rozhovorů. Zároveň se v nich výzkumnému týmu potvrzují, nebo vyvrací poznatky, čímž se vyvažuje objektivita publikace a čtenáři je umožněno si vytvořit vlastní názor.

Je však nutné zohlednit, že publikace mapuje období do roku 2020. Během podcastového boomu od roku 2019 a vlivem covidu se mediální svět značně proměnil a došlo k vysokému nárůstu podcastů nejen v soukromé sféře, ale také veřejnoprávní.

Publikace Autorský rozhlasový dokument tak skvěle mapuje pomyslné „podhoubí” před podcastovým boomem a dává ho do souvislosti s trendy, které přišly s rapidním nárůstem poslechu on demand. Čtenáře přímo vtahuje nejen do sebe, ale také ho láká k poslechu zmíněných rozhlasových děl. Já sama jsem si během četby sepsala velmi dlouhý „seznam potravy pro své uši”.