„75. Každý problém se nejdřív pokus vyřešit prostřednictvím umění, potom všemi dalšími dostupnými způsoby. Umění je nejlepší lékař. Tvůj osobní – i společnosti.“

Politické knihy mohou mít několikero podob. Od politické satiry až k odborným dokumentárním publikacím. Odkaz na politickou situaci ovšem najdeme v náznacích i v mnohé beletrii. Již v řeckých komediích se vyskytovaly náznaky odkazující k soudobé politické situaci, ale dnešní čtenář je odhalí jen stěží. Chci tím říci, že většina politicky zaměřené beletrie je psána převážně pro přítomnost, ale Jak udělat revoluci, přestože zaznamenává situaci v Rusku zejména od roku 2011 do roku 2013, bude svými myšlenkami platná ještě řadu let.

Sprostá pravda
Ve dvou stovkách záznamů deníkové formy, citací projevů disidentů, umělců, církevních hodnostářů, Putina, soudu a závěrečných řečí obviněných sledujeme v útržcích vznik punkové skupiny Pussy Riot, plánování její činnosti a s ní vedený soudní proces z roku 2012. Podtitul Zápisky z trestanecké kolonie předznamenává poslední část knihy, a to svědectví z ruských trestaneckých kolonií. Velmi brzy při četbě zjistíme, ale nejspíš to mnozí už víte, že Tolokonnikovová může být kýmkoli, jen ne křehkou dívkou. Zápisky jsou satirické, sprosté, drsné, nekompromisní a pobízející k činu.

„72. Síla a zdar nás dvou, to je nerozvážná, ale zoufalá odvaha slabých. Uchovej si schopnost křičet, cítit, nadchnout se, inspirovat, být slabý a přitom vítězit.“ (s. 87)

Be a Pussy Riot
Kniha je rozdělena do sedmi kapitol, které popisují postupně několik milníků v životě autorky i kapely. Kapitoly od sebe nejsou striktně odděleny, prostupují se. Nečekejte, že jde o biografii, útržky jsou vybízivé, kritizující a zdánlivě nepropojené. Tolokonnikovová nevyužívá prostor pro sdělení svých pocitů z kolonie nebo při akcích, popisuje věci, jak byly, a zaměřuje se spíše na osudy svých spoluvězeňkyň než na svůj vlastní. V prvních kapitolách postupně poznáváme, jak vypadaly přípravy na neohlášené koncerty skupiny. Členky několik let trénovaly především rychlost pro co nejrychlejší sestavení nástrojů, sílu pro útěk před policisty a rafinovanost ve skrývání se. Pussy Riot není tradiční kapela, vystupují neohlášeně na zakázaných místech s texty, které nechce ruská proputinovská veřejnost slyšet. Jejich koncerty se odehrávaly například na Rudém náměstí, v hromadné dopravě nebo na střechách trolejbusů. Vymezují se proti církvi, pokřivenému systému hrajícímu si na demokracii, hlásají feminismus a přijetí hnutí za práva osob LGBT. Hlavní myšlenkou Tolokonnikovové je ukázat na svých činech, že člověk by měl obětovat svůj život pro lepší svět, měl by si stát za svým odhodláním měnit svět, protože i když jsme vyspělá společnost, některé věci zůstávají a my nemáme sílu – či odhodlání? – je měnit. Některé hrozby a bezpráví se totiž netýkají jen Ruska.

„183. Volby neexistují. Průvody gayů jsou zakázány, média zmrzačena cenzurou. Po novinářích, politicích i obhájcích lidských práv se na ulicích střílí.
Mě i tebe čeká hodně práce.“ (s. 227)

Naděžda Andrejevna Tolokonnikovová (* 1989)
Ruská studentka filosofie, nezávislá umělkyně a politická aktivistka. Nejvíce se proslavila jako členka streetartové skupiny Vojna a punkové kapely Pussy Riot. Za svou politickou aktivitu obdržela několik cen, například Cenu Václava Havla za kreativní disent udělovanou nadací Human Rights Foundation. V roce 2012 byla za provokativní koncert v pravoslavném kostele odsouzena s dalšími dvěma členkami Pussy Riot za výtržnictví motivované náboženskou nenávistí. Zmíněná kapela se ve svých textech snaží upozornit na nerovnoprávnost pohlaví a kritizuje ruskou vládu, především ruského prezidenta Vladimíra Putina.



Právo být ženou
Když se řekne Pussy Riot, pro většinu lidí jde o synonymum pojmu feminismus. Po přečtení této knihy se mi otevřel nový pohled na feminismus takový, jak tato skupina o něm uvažuje, v čem tkví jejich pojetí. Nejde jim pouze o zrovnoprávnění žen, ale o celkové zrovnoprávnění kohokoli, zboření hranic a genderového škatulkování.

„41. V důsledku domácího násilí v Rusku každoročně zahyne čtrnáct tisíc žen. Další tři tisíce nevydrží bití a pomstí se vraždou.
It’s time to be a real bitch.“ (s. 50)

Nezničitelné
Dvouletým trestem se ruská vláda snažila nikoli napravit odsouzené umělkyně, ale zlomit je tak, aby už nikdy nic neuspořádaly. Ovšem tyto ženy jsou jedny z nejsilnějších lidí, o kterých jsem četla. Přestože se vyšetřovatelé u výslechu pokoušejí o vydírání, po dobrém i po zlém, hlavně po zlém, nedonutí je změnit názor. Ani po odsouzení, kdy ony a s nimi všechny další trestankyně v kolonii musejí pracovat šestnáct až dvacet hodin u šicích strojů s tupými jehlami a rozbitými motory, kde je bijí až ke smrti, na samotce týrají chladem a nemožností si sednout, nedávají jim humanitární prostředky, které jsou ze zákona dány, ony nikdy nesleví ze svých názorů a nedrží huby. Naopak, když se konečně dostaly ven, začaly s novým projektem Zona Prava bojovat proti nehumánnímu chování k trestancům. Jejich příběh nepodněcuje pouze k revoluci, ale i k bytí silnějším a nezlomným člověkem. ∞


Naděžda Tolokonnikovová: Jak udělat revoluci
Nakladatelství Práh
Praha, 2016, 256 stran