Až donedávna všechny mé znalosti o čínské kultuře vyvěraly hlavně z kung-fu filmů. Když jsem narazila na letošního laureáta Kafkovy ceny a jeho Čtyři knihy, jako bych objevila Ameriku. Byla jsem uchvácena a obohacena.

V tomto měsíci přijede do Prahy čínský spisovatel Jen Lien-kche (* 1958) převzít Cenu Franze Kafky. Jejím posláním je ocenit umělecky výjimečnou literární tvorbu současného autora, jehož dílo oslovuje čtenáře bez ohledu na jejich původ, národnost a kulturu, tak jako dílo Kafkovo. Ano, tyto vlastnosti bychom mohli přiřknout i Jenovým knihám, ovšem ne tak úplně všem. Jen Lien-kche na začátku své kariéry viděl spisovatelství jako jediný možný únik z chudého vesnického prostředí do města. Vstoupil do armády i do strany a několik let psal v souladu s vládnoucími uměleckými a politickými požadavky, jeho díla z této doby vyšla pouze v Číně a překladu a světového ohlasu se pravděpodobně nedočkají.

Psáno do šuplíku
K zásadnímu obratu v Jenově tvorbě došlo v devadesátých letech. Jeho novela Západ letního slunce byla cenzory zakázána a od té doby jako by autor oficiálně neexistoval – neúčastní se aktivit spisovatelského svazu, v Číně nevychází jeho knihy a v médiích o něm není téměř ani zmínka. Nicméně chybou by bylo spojovat změnu jeho přístupu k literatuře s politickou motivací, Lien-kche sám říká, že ho ovlivnily především nové zkušenosti s četbou modernistických a postmoderních románů. Postupně začal osvobozovat a obohacovat svůj styl psaní, díky tomu zároveň stoupala jeho umělecká kvalita, takže se stal světově známým a uznávaným. Nezájem domácích oficiálních struktur mu ovšem paradoxně umožnil plně se oprostit od jakékoliv autocenzury a výsledkem je jeho nejnovější román Čtyři knihy. Autor dokonce označil práci na této knize jako „spisovatelské prázdniny“, protože ji psal bez skrupulí, jen podle sebe a pro sebe.

Čtyři knihy tematizují období „Velkého skoku“, Mao Ce-tungovy radikální reorganizace čínské ekonomiky, která měla z jeho země udělat velmoc, ale skončila největším hladomorem ve světových dějinách. Samotný příběh sleduje osudy intelektuálů v převýchovném pracovním táboře v údolí Žluté řeky. Ačkoliv Jen Lien-kche ve svých knihách záměrně čelí čínské minulosti, bylo by omezující vnímat jeho dílo jednostranně pouze skrze toto „disidentské“ poslání. Kromě reality, kterou popisuje, je neméně významný také způsob, jakým to dělá.

Zrádce literární tvorby
Jen ve Čtyřech knihách vytvořil učebnicový postmoderní román a zajímavý stylistický experiment. Střídají se zde čtyři samostatné vrstvy textu, které jsou zároveň propojeny, a celou knihou prochází nepřeberné množství aluzí na asijskou i evropskou literaturu, kulturu a historii. První ze dvou stěžejních vrstev napodobuje biblický styl vyprávění a vykresluje mýtický pohled na svět převýchovného tábora pod vedením Dítěte. Druhá je stylizovanou autobiografií táborového intelektuála – Spisovatele, osobním deníkem a zároveň naplněním literárních ambicí. Další vrstvu tvoří udavačský román psaný Spisovatelem na rozkaz Dítěte podle oficiálních vládních požadavků. Všechny tyto části popisují tytéž události, variují principy narace a stylu, každá svým vlastním způsobem manipuluje s textem. Jen Lien-kche se v předmluvě označuje za „zrádce literární tvorby“, protože odhaluje zaběhlé postupy a zahrává si s literárními zvyklostmi. Jako svého druhu dovětek pak stojí na konci „nový mýtus o Sysifovi“, tematizující absurditu lidského konání, s nezvyklým vyzněním.

Čína v Čechách
Čeští čtenáři mají to štěstí, že překlad Čtyř knih leží na knihkupeckých pultech již od minulého roku. Nakladatelství Verzone je vydalo v rámci edice Xin, která se zaměřuje výhradně na moderní čínskou literaturu. Zdařilost tohoto překladatelského skvostu z dílny Zuzany Li potvrdila i letošní nominace na Magnesii Literu.

O nebezpečí knižních miss jste si již v Artiklu mohli přečíst, proto je nutné zdůraznit, že Jen Lien-kche není jediným kvalitním čínským spisovatelem, ačkoliv je o něm mnoho slyšet a rozhodně stojí za přečtení. Alespoň tedy přitáhl trochu pozornosti k čínské literatuře, jejíž okruh je bohužel na českém knižním trhu poněkud prořídlý. S povzdechem můžeme konstatovat, že je to přinejmenším nešťastné. Ačkoliv literatura nezobrazuje realitu jiné kultury přímo, možná právě proto je nejvhodnější k jejímu poznání. Určitý, ať už dobový či národní, způsob myšlení a pojímání světa je skryt v podhoubí veškeré umělecké tvorby, z níž se mnohdy dá vyčíst mnohem více než z encyklopedií nebo učebnic historie. Takzvaně objektivní fakta je možné změnit či přinejmenším zmást relativně snadno, zatímco výtvory subjektivity zůstávají autentické.

I když je situace moderní čínské literatury výrazně ovlivněna tamním politickým režimem a velká část tvorby je neoriginální a podléhá oficiálním restrikcím, můžeme doufat, že pro nás budou čeští odborníci vybírat a překládat stále více kvalitních moderních děl čínských autorů. K četbě neexistuje žádný zaručený návod, snad jediné, co skutečně potřebujete, je vnímavost – a začnou se otevírat nové rozměry. ∞


Jen Lien-kche (Yan Lianke): Čtyři knihy
nakladatelství Verzone
Praha, 2013, 308 stran