Noc literatury patří již mezi zavedené nejen pražské literární happeningy. Tentokráte se konala po osmé a zavítala 14. května mezi žižkovské činžáky. Nicméně jak je u Noci zvykem, k vidění nebyla jen typická „architektura“ daného místa (pavlače, Vystřelený oko, Viktorka…), ale například i v dvoře utopená a běžnému návštěvníkovi Žižkova skrytá Betlémská kaple či interiér Domu odborových svazů. Poslechnout jsme si mohli opět příběhy různých žánrů od fantaskních sarkastických povídek až po existenciální dramata. Právě pestrost je na Noci literatury zajímavá, tento večer přináší ochutnávku nejnovější přeložené evropské literatury a vášnivý čtenář má z čeho vybírat. Radost i tíha plynoucí z volby je ovšem také jen na něm, v tom jediném je Noc literatury k účastníkovi nekompromisní, oběhnout totiž za večer všechna zastavení jednoduše nelze.

Celkově je koncept Noci přitažlivý, propojuje smysly i různé druhy uměleckého vyjádření. Každé čtení je jedinečné – textem, přednesem i prostorem. Přesto, či právě proto při poslechu některých z nich může hlavně literáty napadnout, kolik okusili z textu samotného a kolik do něho vložil přednášející herec. Tanec obočí Simony Babčákové je sice svérázný, ovšem přebíjel gradaci už i tak anekdoticky vystavěného příběhu polské autorky Silwie Chutnikové, naproti tomu střízlivé a suché čtení Jiřího Vyorálka bylo osobité, k textu izraelského spisovatele Etgara Kereta však přátelské a skvěle korespondovalo se sarkasmem, kterým jsou jeho povídky nabité. Vcelku byla žižkovská noc inspirativním zážitkem. A už teď se můžeme těšit zase za rok. ∞