Lucien Zell je básník, spisovatel, hudebník, příležitostný herec. Pochází z Kalifornie, ale posledních 20 let bloudí po světě. Od roku 1998 všechny jeho cesty nakonec končí v Praze. Proč zrovna tady? Na vysvětlenou parafrázuje Nietzscheho: „Když hledám jiný výraz pro tajemství, jediné slovo, které nacházím, je Praha“. I teď se zrovna vrátil z Portugalska, a tak se potkáváme v příjemné kavárně Le Caveau u Jiřího z Poděbrad.

Co tě inspiruje a kde hledáš nové nápady pro svoje knížky?
Někteří lidé jsou vypravěči, ale každý člověk je součástí nějakého příběhu. Ale pravdou je, že něčí příběhy jsou zajímavější než příběhy ostatních. Proč? Myslím si, že to je prostě věc zachování nekonečné zvídavosti k životu a labyrintům jeho přírody a času. Já neustále čtu. Nečtu-li zrovna knihu, tak si čtu samotu v očích kolemjdoucího, jemné verše rytmu padajícího deště nebo divoké obrazce tetování na těle noci. Všechno v tomto životě mluví, a já jsem vlastně jen pouhým překladatelem těchto zapomenutých řečí.

Nápad na mou poslední knihu, román v povídkách Neviditelné bary, jsem dostal v baru Big Lebowski. To je podnik, kde neuvádí ceny nápojů. Zaplatíte tolik, kolik uznáte za vhodné. Přemýšlel jsem zrovna nad úžasnou knihou od Itala Calvina Neviditelná města, kterou tvoří mozaika popisů prapodivných fiktivních měst. A tak jsem si představil všechny možné bary, které by mohly existovat, ale ještě je neotevřeli. Doma jsem napsal první z nich: Bar Ostravada, který je určen pouze lidem s nějakou vadou. Stane se ale natolik populárním, že návštěvníci své vady předstírají, jen aby se dostali dovnitř. Pak následovaly další „neskutečné bary“. Bar Tele, kde servírka s paranormálními schopnostmi ví, co si objednáte dřív, než to stačíte vyslovit, nebo hospodu v hrobce Edgara Allana Poea či Buddha Bar v himalájské jeskyni. Nejprve se Neviditelné bary zdají příliš fantaskní na to, aby existovaly, pak ale pochopíte, že možná přece jen existovat měly.

Domnívám se, že s kreativitou je spojena obrovská odpovědnost. Ne těžkost „zodpovědnosti“, kterou se nám společnost snaží vnutit. Nýbrž „odpovědnost“ jako schopnost odpovědět na skryté kouzlo života, které se nám snaží připomínat Zen a jiné spirituální praktiky. Už to, jak se všichni můžeme podílet na proudění sil, je kouzelné. Moje kniha se stává součástí světa, který popisuje, a proto ho také mění (i kdyby jen malinko). S každou trochou fantazie svět o něco povyroste. A až bude dost velký, tak se do něj teprve vejdou všichni lidi se svými vášněmi, nápady a zvláštnostmi. Fantazie zvětší náš svět natolik, že konečně budeme mít kde létat.

Jsou „Neviditelné bary“ v českém překladu tvou první knihou vydanou v cizím jazyce?
Už mi vyšly dvě sbírky básní v češtině. V obou případech je přeložili mí přátelé. Neviditelné bary jsou mým prvním dílem, kterého se zhostil profesionální překladatel. To je velký krok pro mě a pro mé české čtenáře. Básník Robert Frost poznamenal, že „básnictví je to, co se ztrácí v překladu“. Tento výrok pro mě vyvažuje jeden citát od Tolstého: „Nepřeložit knihu je jako nechat krev proudit jen v jediné části těla.“ Já pevně věřím v překračování všemožných hranic, v univerzalitu všeho živoucího a v cirkulaci osvobozujících myšlenek, které mohou na světlo přivést i naše nejstinnější stránky.

Nejsi jen spisovatelem, ale taky hudebníkem. Co pro tebe znamená hudba? Je to další způsob sebevyjádření?
Hudbu vnímám jako vibraci, rozechvění, které nás vytrhne z našich omezených duševních klecí.

Každá píseň je příběhem, který se učím jeho vyprávěním. Každá píseň je kruhem, který se láme v spirálu tančící z mapy jmen, z mapy ztracených domovů. Člověk setrvává u okraje takové mapy, ale když slyší volání písně, nezdráhá se postavit do jejího středu sama sebe. Protože někdo jiný zazpíval jeho příběh a v tomto skutku komunikace nejsme sami. Donesla se k němu ozvěna a obnovila jeho ztracené světy, jeho ztracený hlas. Dobří hudebníci dokáží posílit naši víru v zázraky.

Moje skupina The Wavemen (folk-rock) teď hibernuje. Není mrtvá, jen čeká na nové energické muzikanty, kteří by ji oživili. V poslední inkarnaci Wavemen nahráli album FALL INTO FLIGHT, pro které hledám vhodné vydavatelství a distribuci. Další projekt (mystic world music) rozjíždím v Portugalsku. Letos budeme nahrávat a čeká nás i série koncertů.

Jako textař jsem složil písně pro Yvonne Sanchez, Debbi, Lenku Dusilovou, Santiaga Ferrieru a Sarah and the Adams. A jsem otevřený další spolupráci, čekající v té divoké a bezbřehé krajině, které říkáme budoucnost.

Když oduševnělá hudba chce cestovat, moje slova a melodie se rády přidají. Jsem vítr. A vítr, ať už vane z knížek nebo písní, všude šíří zárodky kouzel.

Je něco, co bys rád změnil v budoucnosti? Na sobě nebo své tvorbě?
Zapomínáme, že všichni v sobě nosíme roční období. Někteří jsou ztuhlí věčnou zimou. Jiné polapilo svými bezelstnými radostmi nevyspělé jaro, ve kterém je dost tepla na květiny, ale ne na ovoce. Podzimní lidé v sobě nosí moudrost, ale nemají dostatek energie. Vyjadřují ji jen mihotavými záblesky vlastního mizení.

Já jsem člověk léta. Narodil jsem se v Kalifornii, takže slunce svítilo na mě, skrz mě a prozářilo mě do hloubky. Jsem tu, abych svítil lidem, a mými hlavními paprsky jsou slova a písně (i když také fotím a hraji ve filmech). Někteří lidé jsou mnou zaskočeni (hlavně ti zimní). Dokonce mě jednou nařkli z černé magie. Nejzářivější světlo totiž občas působí jako nejhlubší tma – neboť člověka oslepuje.

Narodil jsem se s jednou rukou. To mě navždy poznamenalo. Byl jsem od počátku „jiný“ a nemohl jsem zapadnout, ani kdybych se snažil. Ale tento vnější rozdíl mě přinutil vyvíjet se vnitřně takovým způsobem, ke kterému bych jinak nikdy nedospěl, kdybych byl „normální“. Je to smutné, ale lidé potřebují občas nakopnout. Jinak by navždy zůstali sedět na zadku a nikdy by se neodvážili skočit do neznáma.

Já jsem se ve skoku narodil. A do budoucna bych v tom rád pokračoval. Nechci žádné konkrétní „změny“, jen pokračovat dál a hlouběji na mé vlastní trajektorii. Samozřejmě, bude-li tomu přát Bůh, budu vystupovat pro větší obecenstvo a dostanu více příležitostí k šíření svého díla. Nepovšimnutá duha nemůže být šťastná. ∞


autor: Yana Yushkevich a Maria Belinson