Miroslav Černý je pražskému prostředí na hony vzdálený. Žije v Opavě a působí na Ostravské univerzitě. Provinční básník, dalo by se říct, jeho poezie však k periferii nepatří.

Naopak, je součástí něčeho hlubšího, univerzálního lidského pocitu: směsi marnosti nad neměnností osudu, hořkosti nad pomíjivostí věcí, našich životů i životů našich blízkých a snahy mezi tím vším nalézt alespoň malou útěchu či útočiště. Tímto nikdy nekončícím hledáním básník přibližuje svou poezii čtenářům. Verše Černého poslední sbírky Karavansaraj působí sympaticky. Jeho hledačství se v nich obrací mnoha směry, odstředivě do světa kolem i dostředivě do nás samotných. Útočiště není však nikdy součástí přítomnosti, nikdy nepatří do tohoto prostoru a času a vždy nám utíká skrze prsty. Útěcha je pouze součástí našich předávaných mýtů, nalezneme ji v dějinách či v minulosti. Je nám přítomná jen skrze předávané vypravování (bezprostředně evokované cyklem Mytologická I–IV), legendu či písničky patřící k životu našeho kmene v přeneseném i doslovném významu. Mnoho básní následně osciluje mezi mytickým životem člověka a naší bezprostřední žitou zkušeností. V básni Rio Bravo se střetává čas mýtu s časem dětství, který je nositelem nezkaženosti a dobrodružství: „Navzdory věku / na oblíbené westerny / koukáš dál. // Hlavně v noci, / v čase vyprávění mýtů, / a nikdy sám. // Vždycky jste / u toho tři: your rifle, / pony and thee.“ (s. 37) Černý nechává ve sbírce promlouvat typizované hrdiny: muže přejícího si být opět chlapcem, ostříleného námořníka ženoucího se celý život za dobrodružstvím i větrem ošlehaného horala, jenž dobře ví, kde je jeho místo i co život obnáší. Každý z nich je zakotvený ve svém nehostinném životě a pozbyl jakoukoli naději na změnu, přesto touží nalézt něco jistého a neotřesitelného, co by mu přineslo ulehčení a povzbudilo ho v jeho další cestě. V našem světě však podobný lék neexistuje. I láska je jen slovo a lyrický subjekt si s ní v básni s názvem Milostná cynicky hraje: „No vidíš / tak ses dočkala / konečně je to tady / po všech těch letech / jsem ti napsal / milostnou báseň // alespoň podle názvu.“ (s. 53)

Tři „s“ sbírky: síla syrové skutečnosti
Černého sbírečka je navzdory své útlosti (obsahuje necelých 40 básní) kompozičně i rytmicky členitá. Básně jsou rozděleny do čtyř oddílů a jsou rytmicky rozmanité. Střídají se krátké vázané verše s delšími téměř prozaickými zápisy. A právě tam, kde Černý směřuje od epického vyprávění mýtu k prozaizované skutečnosti, vnáší do svých textů působivé poselství. Síla bezprostřední zkušenosti přecházející do mytické polohy funguje, opačný postup mi připadá strojený. Černého kvality tkví v jeho tendenci k syrovosti spíše než v jeho bájesloví. Možná je mi jen bližší košile než kabát, avšak básně s explicitně přítomným mýtem mě nepřiměly hledat dál. Pokud vychází z takového příběhu, působí jako básník-pohádkář, pokud ovšem začíná skutečností a až z ní vyzdvihuje mytickou povahu, je člověkem odkrývajícím podstatu. A tyto básně rezonují. ∞


Miroslav Černý: Karavansaraj
nakladatelství PLOT
Praha, 2014, 79 stran



Jeseníky (úryvek)

Ty hory nejsou pro každého
a nikomu pro legraci.
Přežít tam chce mít tu správnou náturu.
Lesy jsou těžké, vlhké chlupy,
které se při poryvech větru o sebe otírají
a čvachtají tak,
že jen otrlí se z toho nezblázní.
Pokud si nezlomíte na bahnitých stráních vaz,
utopíte se v mokřadech
nebo vás zastřelí novodobí werewolfové.
Čas tam běží neurvale pozpátku
a jako kotník vyvrtnutý z dráhy kosti
kříží dráhy hvězd.


Sázka do loterie

Vánoce jsou nejistá sázka do loterie.
Ty dny radosti a chtěné apatie jsou jako
politické strany. Nabídnou jak střepy,
tak obroušené hrany, ohňostroj v krbu
i zradu na varhany. Naději nešikovně
vysekanou z knih.

A těžký sníh je nepokojná milenka,
co teče, kdy se jí zachce. A donutit ji
v kleče udělat, co a jak se patří, je běh
na dlouhou trať. Přespolní levirát se
zvrtnul a traperské pasti padají prudce
do propasti.

Vzpomínka na ramínka dětství tak
ztuhne v jeho tlustém břiše. Opavská
abatyše se tiše usměje, všem požehná
a směle označí ty, kdo svá svatá těla
již nikdy nesmí vpustit do kostela.
A sdělí jim to mírně.