První prosincová sobota v Brně patřila nejen vánočním trhům a smrtícímu „svoboďáčku“, ale především slam poetry. Ve Flédě se konalo výroční desáté finále české soutěže. Nejvíce bodů od publika obdržel mladý Martin Fillipi, následován Bohdanem Bláhovcem v těsném závěsu s Konstantinem Metodějem. Ale jak pravil klasik: „The points are not the point, the point is poetry.“

Zmíněná citace amerického slamera a organizátora Allana Wolfa nemá nikterak degradovat výkony slamerů umístěných na předních příčkách vítězů. Naopak jsem přesvědčená, že si ty pozice zasloužili, i když bych možná přeházela pořadí. Fillipi za to, jak se vypracoval, BB za neúnavné šlapání na kuří oka společnosti a Metoděj za svůj fascinující improvizační um. Mnohem víc chce tohle motto připomenout, že výsledný počet bodů má spornou výpovědní hodnotu, protože hodnocení pár náhodně vybranými porotci z publika nikdy nemůže být objektivní. (Jako kdyby umění ze své podstaty vůbec objektivně hodnoceno být mohlo.) Prvek bodování se o to snad ani nesnaží, je prostředkem interakce, vtahuje diváky do hry. (I když tedy do hry, kde jde o 30 000 korun.) Proto mě mnohem víc zajímá, co ten který slamer předvedl, než jestli obdržel víc pětek nebo šestek.

Nejlepší slamer večera? Moderátor
Než se začnu zaobírat vybranými výstupy jednotlivých účinkujících, chci vzdát hold tradičnímu moderátorovi finálových klání Jakubu Žáčkovi. Ten je důkazem toho, jak je role moderátora ve slamu důležitá – má fungovat jako prostředník mezi soutěžícími, publikem a porotou, jednotlivé výstupy stmelit v kompaktní celek, zahlazovat případné nerovnosti v průběhu večera. Zkrátka, od moderátora velkým dílem odvisí atmosféra celého slamu. A Žáček všechny své nepsané úkoly plnil brilantně, s vtipem sobě vlastním promptně reagoval na performance, hlasy z publika, dobíral si organizátory a nešetřil především sám sebe. Nepředváděl žádné šaškárny, nebyl servilním moderátorem snažícím se zůstat za každou cenu korektní – ba naopak, nebránil se politické satiře („užijte si poslední ročník slam poetry pod prezidentem Václavem Klausem… než tam přijde Zeman“), ani poukazování na problematické stránky básnického souboje („já myslím, že peníze jsou ten správný motor pro poezii“). A publikum ho za to oceňovalo potleskem, pískotem a smíchem.

Slamové fragmenty
Tobě chtěl bych přinést tisíc růží
až z dalekého Nizozemí
protože růže ti sluší
a jsi nejkrásnější v této zemi
Však ty růže přines si ty
my nesmíme používat rekvizity
(Pavel Oškrkaný)

Zatímco já zářím jako star
jsem nová česká slamová star
na tenhle vejprask si ještě vzpomeneš, až budeš stár
Teď běž vode mě radši dál
abys mě looserovstvím nekontaminoval
(Ewa Kudrlička)

Jaký je rozdíl mezi tygrem?
(René Souček představil v rámci svého vystoupení i mnohým neznámý, mladý literární žánr, k jehož zakladatelům patří – tzv. půlvtip.)

Kdyby tyhle mašiny
vezly bratry Mašíny
tak obávám se, že do Německa
nedojeli by ještě ani dneska
(Pavel Oškrkaný)

Rozešel jsem se s pošťačkou – furt měla ňáký poznámky na moji adresu. Chodil jsem s kadeřnicí, co mi pořád říkala, že nepoužívá fén, protože jí to prej vysušuje vlasy. Sem jí říkal: „No ne ty vole asi! To je na reklamaci.“
(Martin Fillipi)



Dvakrát a dost
Finále bylo výjimečné nejen vlivem svého jubilejního charakteru. Z regionálních kol postoupilo oproti standardním deseti dvanáct finalistů. Většina tváří mezi nimi byla nová, finálové stálice (vyjma Bláhovce) chyběly. K obojímu přispěla před dvěma lety pozměněná pravidla – zúčastní-li se některého regionálního kola výrazně vyšší počet soutěžících než jinde, může jich do finále postoupit více (záleží na zvážení organizátorů); a poté pravidlo „2krát a dost“ – pokud se slamer stane již podruhé celostátním vítězem, nemůže se znovu do soutěže přihlásit. Tak z Prahy postoupili finalisté hned tři: Bohdan Bláhovec, Konstantin Metoděj a Vojta Konečný. Mimo hru stáli zasloužilí bardi Jan Jílek a Jakub Foll (ten byl však jedním z hostů večera). A další věc byla překvapivá – mezi finalisty se nenacházela ani jedna žena. Oproti očekávání některých to nezachránil ani Ewa Kudrlička, který mátl svou žensky znějící přezdívkou.

„Já jsem pro srandu – ale furt votírat se vo Landu…“
(René Souček)
Jak už je v české slam poetry zvykem, byla hojně reflektována aktuální politická a společenská situace. Toto je parketa Bohdana Bláhovce, který tematizoval blížící se prezidentské volby („Honzo! Miloši!!“), Janečkovu pozitivní evoluci i působení brněnského primátora Onderky. V jiných slamech přišla na přetřes hysterie způsobená předpovědí o konci světa – a velmi často také vystoupení Daniela Landy alias Kouzelníka Žita na Slavíku. Tento fakt opět výborně glosoval moderátor: „Daniel Landa je jednoduchý terč, pojďme se domluvit, že mu dáme chvíli pokoj a vybereme si něco trošku složitějšího. Třeba Ivetu Bartošovou.“

A zase ta improvizace
Konstantin Metoděj v uvedení svého výstupu ve druhém kole zacílil pozornost diváků na jeden z možných přístupů ke slamu, improvizaci. Mluvil o diskuzi v backstagi na téma slamů předem napsaných a naopak (pravděpodobně nejen) písemně nepřipravených, které jsou od sebe těžko rozeznatelné. A že diváky prosí, aby na něj křičeli slova, na kterých postaví svůj slam, čímž měl v úmyslu dokázat, že je opravdu improvizátor. (Osobně jsem to vnímala jako – na české slamové scéně poměrně rozšířený – projev tendence k povyšování improvizování nad přednes připravených slamů. Proč by jinak bylo nutné vyzdvihovat metodu?) Publikum se chytlo a slova mu házelo, Metoděj na ně okamžitě reagoval a vytvářel síť příběhů, rýmoval i prosby o další témata. Dokázal, že je improvizátorem velmi zručným a zasloužil se o bouřlivý potlesk a vysoké skóre. Metoděj je bezpochyby jeden z nejoblíbenějších současných slamerů, což není dáno jen jeho improvizační brilantností, ale také jeho věčně dobrým naladěním a respektem, který projevuje ostatním performerům i divákům.

Verše z popelnice
Největším zážitkem večera pro mě byly výstupy následujících soutěžících: Romana Füricha z Ostravy, Johnnyho Násilníka reprezentujícího Hradec Králové a již zmiňovaného Ewy Kudrličky z Českých Budějovic. Ne že by se jednalo vždy o zážitek nutně pozitivní, ale nejvíce na mě zapůsobili. Tito slamoví (alespoň pokud vím) nováčci přinesli na prkna českého slamu vítr svěží i páchnoucí po zvětralém pivu.

Performance Romana Füricha byla silně dramatizovaná. Kroutil se, škubal sebou jako by byl v křeči, křivil tvář, jeho gesta mi připomínala tanec kreatur z Thrilleru Michaela Jacksona. K tomu měnění hlasu, bláznivý chichot a v prvním kole absurdní příběh o Božence, ze které se vyklubal muž, ve druhém o lásce pod mostem. A výsledné působení? Fascinace, chuť vidět ho znova. Jsem na jeho další výstupy vážně zvědavá – snad jeho kouzlo nespočívá pouze v oné dramatické stylizaci a s ní související expresivnosti, protože její potenciál se může brzy vyčerpat.

Johnny Násilník pojal svá vystoupení jako punkový koncert – odmotal mikrofon ze stojanu, přebíhal mezi pódiem a prostorem pod ním, omezit se nechal akorát dosahem šňůry, do které se opakovaně zamotával. Řval, skákal, obracel se přímo na diváky, jeho běsnění padl za oběť jeden půllitr. Sám se označil za „budiž bez příčiny, rebela k ničemu“, plival „slova plná jedu“ – vůči většinové společnosti, pseudointelektuálům, konformnímu způsobu života.

Slamy Ewy Kudrličky parodovaly postup rapového diss – vztahoval se k jednomu imaginárnímu slamerovi zastupujícímu všechny, svého protivníka chtěl zničit, ztrhat, roznést na kopytech. To vše prostřednictvím jednoduchých rýmů a banálních obrazů, rýmů někdy zcela absolutních, čímž dosahoval až cimrmanovské komiky. Ona jednoduchost zde byla použita jednoznačně účelově. Otázkou zůstává, zda by byl autor schopen svůj rámec překročit.

Viva la Brno
Tradičně se projevovalo špičkování mezi Brnem a Prahou – v samotných slamech i v komentářích moderátora. Vítěz brněnského kola Pavel Oškrkaný obdržel při představování finalistů výraznější potlesk než účinkující nemístní, fandil mu na základě jeho regionální příslušnosti i Žáček: „… ten je domácí. Z Brna. Miluju Brno.“
Já miluju Brno slamové. Ať žije Fléda! Tak zase za rok.