„No to je vám zase nějaký to moderní umění,“ opovržlivě se ozývá z různých stran. Přestože na leckterého Dalího si už veřejnost zvykla, mnohá revoluční díla zůstávají příliš moderní i po stu letech.

Opravdu se nikdy nezbavíme přesvědčení, že umění musí být v první řadě krásné a fotograficky přesně zachycovat realitu? Autoři knihy „Proč obrazy nepotřebují názvy“ si nemyslí, že je vše ztraceno. Vytyčili si tedy úkol přiblížit svět moderního umění divákům, kteří jsou ještě zvyklí naslouchat – dětem.

Přesto nevznikla publikace ani učebnicová, ani infantilní. Knížka je přístupná a hravá, kombinuje komiksové pasáže, velké dvoustránkové ilustrace i text. Pomocí komiksových bublin ke čtenáři promlouvají jak postavy příběhu, tak i přední umělci devatenáctého a dvacátého století. Na konec je ještě zařazen obrazový rejstřík vyobrazených děl, medailonky zmíněných umělců i velká časová osa, na které je mimo vývoje uměleckých směrů a hlavních dějinných událostí zařazen i vynález ledničky a první plyšový medvěd.


Hlavními postavami knihy jsou devítiletý Mikuláš, který by radši kopal do mičudy, než koukal po obrazech, a dvanáctiletá Ema, která potřebuje materiál na referát do školy. Příběhem moderního umění je provází Děda s vizáží vysloužilého hipstera a namóděná Babička. Živě svým vnoučatům vysvětlují, proč je i v dnešní době ještě pořád lepší dívat se na obrazy v galerii než na internetu, a jak to, že může být Duchampův podepsaný pisoár považován za umělecké dílo. Návštěva galerie se však záhy změní v kovbojku, když naši hrdinové pomáhají polapit zloděje.

Knihu napsal Ondřej Horák, lektor a kurátor, který se zabývá popularizací umění. A to nejen mezi dětmi – ve svých projektech zpřístupňuje svět umění i důchodcům, vesnickým komunitám, nevidomým nebo třeba trestancům. Jeho scénář pak výtvarně rozpracoval Jiří Horák, ilustrátor, malíř a člen umělecké skupiny Rafani. Jeho osobitý a hravý výtvarný projev propůjčuje celé knize svérázný styl a dobře koresponduje se zábavným populárně-naučným příběhem.

Komiksové vyprávění je skvělým úvodem do světa umění. Nenabádá k nekritickému obdivu, ale učí, že čím lépe dokážeme vnímat, tím více jsme schopni vidět a ocenit. Autoři vypichují několik přelomových děl, ilustrují na nich vývoj umělecké řeči a radí, jak jí rozumět. Tato kniha je sice primárně ušitá na míru dětem, ale myšlenky, které formuluje, nejsou nikterak dětinské. Ani dospělým čtenářům by tedy neuškodilo si skrze ni připomenout, jaký divácký přístup si umění zaslouží. A že názvy opravdu nejsou tím nejdůležitějším, co by měli u obrazů hledat. º


Ondřej Horák, Jiří Franta: Proč obrazy nepotřebují názvy
nakladatelství Labyrint
Praha, 2014, 100 stran