Členky punkové skupiny Pussy Riot, které nedávno v rámci předsočinské amnestie vyšly po necelých dvou letech z vězení, tvrdí, že se jim akce v katedrále Krista Spasitele povedla. Má o tom svědčit jak bouřlivá reakce veřejnosti, tak samotný proces v nejlepších stalinských tradicích, korunovaný tvrdým rozsudkem. Ťaly prý do živého a to je právě záměr angažovaného umění.

Svým způsobem mají pravdu. Pouhé záběry několika dívek v barevných kuklách, zmateně pobíhajících po kostele a vykřikujících nesrozumitelná slova, by bez vhodného kontextu opravdu nemohly tak výrazně zasáhnout do společenského a politického dění Ruska a vyvolat silný mezinárodní ohlas. Kromě toho se dotkly Putina osobně v jeho pověstné despotické urážlivosti. Beztak v té době byl značně podrážděný, protože v Moskvě se poprvé od začátku 90. let začaly shromažďovat statisícové protivládní demonstrace. Pečlivě pěstěný kult osobnosti se ukázal být dvousečný: na jednu stranu ho masy podporují, protože „když ne Putin, tak kdo?“. Na druhou stranu se stává synonymem autokratického systému, takže protestující pojí právě nevole k jeho osobě.

Společný nepřítel
V zimě 2012 se demonstrací účastnila velice rozmanitá paleta odpůrců – v jedné koloně vedle sebe pochodovali krajní levičáci, nacionalisté i obyčejní občané, pobouření bezostyšnou manipulací podzimních parlamentních voleb a další politickou rošádou Medveděv-Putin. Stoupenci demokratického přerodu Ruska spatřovali v této bezprecedentní jednotě apokalyptický obraz vlka, který se pase vedle jehňátka na stejné louce. Očekávali příchod „království nebeského“ – básnili o zrodu občanské společnosti a brzkém pádu Putinovy vertikály. Jenže vládce se nechá zvolit šedesáti třemi procenty a demonstraci v předvečer své inaugurace bez skrupulí násilně rozežene. Další den se ke Kremlu veze předem vyklizenou Moskvou a tváří se jako by se nechumelilo. Protesty se už v původní míře nikdy neobnovily.

Podvodník se skořápkami
Jedním z nejúčinnějších kroků, díky kterým se Putinovi podařilo revoluční náboj zneškodnit, se stal právě vleklý exemplární proces s dívkami ze skupiny Pussy Riot. Zadržení, vyšetřovací vazba, obvinění opírající se o církevní usnesení z dob inkvizice – celá do nebe volající absurdita tohoto dění nenechala chladným nikoho z angažovaných a přemýšlejících lidí v Rusku. A tak bylo celé protestní hnutí zataženo do nesmyslné diskuse o zcela nepodstatných detailech akce, rozmělnilo se v novinových článcích a rozhádalo v internetových fórech. Putin zase použil své oblíbené a velice funkční taktiky – nazvat černé bílým a vysílit protivníka jeho vlastní snahou vyvrátit očividnou nepravdu.

K tomu se oficiálním médiím podařilo vystoupení dívek velice obratně zdémonizovat a podat jako ukázku zhýralosti opozice. V masovém vnímání tak byla celá tato nejednotvárná skupina výrazně zdiskreditována.

„Černá sutana, zlaté nárameníky“
Je až neuvěřitelné, jak se bývalému plukovníkovi KGB podařilo během pouhých patnácti let zázračně proměnit ateistické postsovětské Rusko na okázale věřící velmoc, stavící na hodnotách cara Mikuláše I.: „pravoslaví, samoděržaví, národ“. Ne, že by byl skutečně věřící, jen se navrací k úspěšné carské politice propojení církve a moci. Sám Patriarcha vřele podpořil Putinovu kandidaturu v prezidentských volbách. Ostatně to byla další věc, proti které bylo namířeno vystoupení Pussy Riot. Načež jim bylo velice zřetelně předvedeno, jak efektivně toto spojení funguje.

Kontroverze nebo rozpačitost?
Osobně považuji estetiku akcí Pussy Riot a s ní spřízněné skupiny Vojna za poněkud nečitelnou. Jejich happeningy vždycky reagují na aktuální žhavé události tou nejpřímočařejší, zkratkovitou, často primárně šokující formou. Jako například veřejné souložení několika párů aktivistů v budově Biologického muzea v reakci na vyhlášení Medveděva oficiálním nástupcem Putina – se sloganem „mocipáni s vámi vyjebávají a vy si to ještě užíváte“. Nevidím cílovou skupinu, kterou by takto podané sdělení mělo oslovit. Pro masy jsou taková vystoupení na první pohled odpudivá a neuchopitelná, vyžadující příliš velkou míru vlastní invence a přemýšlení, než jakou je průměrný divák státní televize ochoten vyvinout. Pochopí to právě tak, jak mu je zmíněná televize naloží. Na druhou stranu pro lidi uvažující je tato forma příliš povrchní a může být vnímaná spíše jako více či méně povedený politický vtip. Jenže to vypadá, že zpátky jsou ty časy, kdy se za nevhodnou srandu platilo osobní svobodou.

Čtení z vězení o svobodě
Mnohem srozumitelněji jsou podle mě myšlenky členek skupiny podány v textech. Proto vítám vydání knihy „Pussy Riot! A Punk Prayer for Freedom“, která vyšla v roce 2013 v americkém nakladatelství The Feminist Press. Nehledě na to, že se nedá předpokládat velký zájem českých čtenářů, kniha je k dostání v pražském vydavatelství a knihkupectví Page Five.

Publikace obsahuje vzkazy různých významných osobností vyjadřujících podporu, komentáře aktivistů feministického hnutí uvádějící akci do celosvětového kontextu boje za rovnoprávnost pohlaví, ale především nabízí anglické překlady písní Pussy Riot a otevřených dopisů a soudních vystoupení Mariji Aljochinové, Naděždy Tolokonnikovové a Jekatěriny Samucevičové. Jejich názory a přesvědčení zdaleka nejsou tak agresivní, jak by člověk očekával. Patří do obecně humanistického kontextu: občanská společnost, sekulární stát, rovnost pohlaví, svoboda vyjadřování, dodržování lidských práv a zákona obecně. To jsou myšlenky, za jejichž prosazování by ve 21. století již rozhodně neměl nikdo sedět. Alespoň ne v zemi, která se snaží tvářit jako demokratická. Nemůžu se proto ubránit pocitu, že za jiných okolností bych se klidně mohla ocitnout na jejich místě za mřížemi – úplně stejně jako ony bych pak citovala křesťanské filozofy začátku 20. století, polemizovala o Bibli a poukazovala na pokrytectví církve. Dovolávala bych se svědomí prokurátorů a snažila se přinutit lidi myslet vlastní hlavou, uvažovat samostatně a hledat pravdu. Bylo by to zase marné? ∞


Pussy Riot! A Punk Prayer for Freedom
The Feminist Press
New York, 2013, 151 stran