Každý ze záblesků téměř poztrácených vzpomínek či útržků paměti nese tíhu celého života Evy Zábranové. I pouhý jeden z nich dokáže vzburcovat, nenechá čtenáře chladnými.

Svým stylem je vyprávění Evy Zábranové zahořklé, uštěpačné a prudce nesmlouvavé, přesto neodrazuje. Naopak bere dech a jedním dechem se čte (má jen 140 stran)… a nutí k zamyšlení.

Vzpomínková próza ve formě krátkých skic doprovázených autentickými fotkami zpřítomňuje život a osud výjimečného českého básníka a překladatele Jana Zábrany bez pozlátek. Autorka se po více než čtvrt století vyrovnává se smrtí svého otce (kniha vyšla loni v září u příležitosti 30. výročí Zábranova úmrtí), se starými křivdami a s celkovou ohavností doby. O svých prožitcích mluví přímo, bez zábran, konfrontuje se s ikonami tehdejší literární společnosti, a nutno říct, že mnozí z jejích vzpomínek nevycházejí lichotivě: „Snažím se pochopit, KDO, JACÍ LIDÉ a Z JAKÝCH DŮVODŮ vytvořili seskupení, které nazvali Charta 77, a pro koho z nich šlo o přesvědčení a o nutnost něco udělat. Jací lidé, s jakými ambicemi, osudy a charaktery se pod jedním deštníkem sešli. Idealisté, zklamanci, vážní…, nevážní…“ (s. 57). Jestliže tato kniha obsahuje silné a neoddiskutovatelné gesto, pak je jím právě ono ostentativní odmítnutí idealizace minulosti a rozmělňování odpovědnosti jednotlivých „(anti)hrdinů“ příběhu za vlastní chování.

Na druhou stranu se však pod tímto gestem do textu vkrádá idealizace jiná: bezmezná láska dcery k otci, který ji celý život ochraňoval. Dceřina bolest z jeho ztráty je i po třiceti letech stále bezmezná. Toto nemenšící se utrpení staví autorčina otce na piedestal, vzdává mu úctu a nechává ho v textu samém promlouvat. V jednotlivých črtách ze Zábranova života se vedle přímé řeči vypravěčky objevuje text kurzívou, který zprostředkovává výroky básníka i otce v jedné osobě. A činí z knihy téměř „zvukový“ záznam Zábranových názorů, povzdechů, rozčilených výkřiků i postesknutí: „Já jsem býval veselý, venku s lidma jsem se pořád smál…“ (s. 30), „Já si tohle prostě nemůžu dovolit a nedopadnu jako ti dva blbci, abych tě tady nechal samotnou.“ (s. 59), „…a už mě za tu ruku nedrž, vypadáme pak jak siamská dvojčata.“ (s. 70)

Marnost a vztek
Autorka ve svých vzpomínkách představuje jednotlivé členy své rodiny i „bývalé“ tátovy kamarády. Ve vyprávění postupuje chronologicky od svých prvních krůčků až k otcově smrti. Její kniha ale nemá jen hodnotu řekněme historickou, je zdařilá i po stránce literární. Strohé, krátké věty paralelně řazené za sebou, suché komentování událostí, napětí mezi časem vyprávění a současností dodané striktním užíváním přítomného času z Flashek nedělá jen příležitostnou knihu, ale svébytný umělecký text. Přesto mě osobně oslovily ještě něčím jiným: generační výpovědí. Dílo je o generaci lidí, kteří se do minulého režimu narodili (nezažili už jeho vznik jako jejich babičky a dědečkové či matky a otcové) a které tento režim svou odvrácenou stranou „vychoval“. Eva Zábranová k nim patří (dospívá na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let) a poskytuje nám na ta léta mnohdy opomíjenou perspektivu: svědčí o tom, že v totalitním systému nežijí jen kolaboranti a hrdinové, ale také lidé, co se nezaprodali, ovšem odmítli i veřejně vystupovat proti. Ti stále cítí křivdu a vnímají svůj osud jako dluh, který jim společnost nebude ochotna, ale ani schopna nikdy splatit. A jejich výpověď o marnosti boje a vzteku je stále hlasitější. ∞


Eva Zábranová: Flashky
nakladatelství Torst
Praha, 2014, 140 stran