Jsou záležitosti, které ze svojí podstaty fungují zcela nesystematicky a nepředvídatelně, ač se často vyvíjejí ze stejné modelové situace. Typickým příkladem je věta „Jdeme na jedno“.

Důvodů, proč to u jednoho obvykle nekončí, je nepřeberné množství. Lidé nemají rádi lichá čísla a jedno liché opuštěné pivo je smutné pivo. Lahodné nápoje se v naší zemi neprolévají trávicím traktem, ale končetinami. Pokud na to ve světě ještě nepřišli, je to jejich hloupost. My víme, že pivo i kořalky je třeba dávkovat stejnoměrně do obou nohou, protože nikdo nechce kulhat. Také se nescházíme proto, abychom jenom tak tlachali, nýbrž po restauracích, hospodách a barech řešíme důležité věci. Až jednou světové politiky konečně napadne jít se o zásadních otázkách poradit do průměrné české knajpy, zavládne klid, mír a prosperita. Bohužel je autorita těchto zasedání elity národa často ze strany obsluhujícího personálu zcela nesmyslně podkopávána nepříjemným rituálem s ještě nepříjemnějším názvem „Zavíračka“. Problémy světa nemohou zůstat nedořešeny a často je nutné se v zájmu obecného blaha přesunout jinam. Za jednu noc, která je stále mladá bez ohledu na blížící se ráno, lze stihnout i několik zavíraček. Bylo zjištěno, že úroveň navštívených podniků klesá přímo úměrně ke stoupajícímu počtu absolvovaných zavíraček a hladině alkoholu v krvi. Mnoho spoluobčanů se po prohýřené noci podivilo, kde to vlastně skončili poté, co zcela nevinně šli na jedno.

Čtyřková nálevna jako záchrana filozofických seancí
Praha nabízí mnoho roztodivných míst, odkud se lze s ranním kuropěním navracet nejen v doprovodu opice, ale i zážitku z nevšedního prostředí. Nálevny, kde se v nikotinovém oparu skrývá výčep a mlhu občas místo stroboskopů protínají světla hracích automatů. Štace, kde se v poledne obědvá rum a stoly mají lepivou patinu z pivního laku. Tam, kde někteří svoji pouť končí, jiní začínají. Příkladem může být šenk naproti bývalému hotelu Internacional na Podbabě, známému ze Šakalích let. Již od brzkých ranních hodin tam postávali šakalové čekající na otevření jejich nory. V pozdějších hodinách je možné najít útočiště ve Špeluňce u náměstí bratří Synků. Zařízení nabízí nejlevnější Braník v Praze a je domovskou putykou popelářů ze širokého dalekého okolí. Na opačném konci města k posezení vybízí hospoda U sv. Antoníčka v Holešovicích. Klasická čtyřka bez větráku, která nikdy nezklame. Intelektuální hipsterská posezení na náplavce zas často končívají v nedaleké hospodě U Suchý Dásně. Podnik se vyznačuje tím, že je nutné obsluze oznámit, kdy si dáváte poslední pivo. Jinak jsou nekompromisně měněny prázdné půllitry za plné bez ohledu na stav konzumenta. Legendou mezi pražskými pajzly je ale bezkonkurečně nádražka na Hradčanské. Zdá se, že ji znají všichni, včetně těch, kdo se do ní bojí vstoupit. Údajně ztratila mnoho ze svého lesku rekonstrukcí toalet, po které již není nutné chodit na koleje, ale i tak si drží svůj status. Místní starousedlíci rádi vypráví příběhy o tom, kterak se v knajpě odehrávají souboje se vším, co přijde pod ruku, a z jejích útrob je v lítém boji vyvržen tu štamgast, tu letící židle.

V rámci moderních tendencí začaly zavedené pajzlíky vytlačovat nonstopy. Lákavý název podniku slibuje, že pokud do něj osazenstvo hospodského zasedání zavítá, může v klidu dokončit své rozpravy bez nebezpečí konfrontace se zavíračkou. Bohužel zdání občas klame a minimálně v jednom případě se ukázalo, že i nonstopy potřebují pravidelnou údržbu bez cizí spoluúčasti. V loňském roce tak bylo osazenstvo podniku ve Veletržní ulici bestiálně vyhnáno v brzkých ranních hodinách obsluhou s vysavači. Co se v prvních okamžicích zdálo být obrovskou újmou, se později stalo téměř nedostižnou metou v oblasti pijáctví. Do onoho červnového rána si celý svět myslel, že pít v nonstopu do zavíračky zvládnul jenom Chuck Norris.

Ať se naše společnost posune jakýmkoli směrem a módní trendy budou diktovat to či ono, existence vyuzených smrdutých pajzlů, kde můžete strávit neobyčejný večer v přítomnosti kdejakých vágusů, je konstantní. Pajzly byly, jsou a budou. ∞