Znáte Prahu opravdu dobře a jste si jisti, že vás tu už nic nemůže překvapit? Dovolte, abych vás přesvědčila o opaku.

Je tma a prší. Stojím se svým přítelem uprostřed lipové aleje, bez svítidla a se skoro vybitým notebookem. Vztekle popobíhám od stromu ke stromu, ruku strkám do každé dutiny, kterou vidím a hledám tu stupidní filmovku. Proč je těch stromů čtyřicet a co tu vlastně k čertu dělám, říkám si pro sebe. Jsem normální, když v půl desáté večer hledám bez baterky něco, co se nedá pořádně najít ani za denního světla? Za pět minut to vzdáváme a vracíme se do Čakovic další den. Samozřejmě nacházíme onu věc na první sáhnutí. A po nalezení poslední indicie konečně stojíme před cílem. Vztek je pryč, stejně jako vzpomínky na zabahněné kalhoty a boty, které padly za oběť předešlému večeru.

Můj koníček v podobě geocachingu mě nejednou dovedl i do takovýchto pekelných situací. Faktem zůstává, že teprve tehdy si uvědomím to nadšení a zapálení pro věc, kterému jsem schopna obětovat téměř celý víkend luštěním souřadnic a hledáním krabičky. Dostala jsem se totiž na místa, která jsem nikdy nenavštívila, ani jsem o nich nikdy neslyšela. Přesto každý, kdo bydlí v Praze, je může navštívit.

Pro fajnšmekry jsou připraveny i kešky, které se vyznačují vysokým nárokem na zvládnutí obtížného terénu. Příkladem můžou být například pražské kanály, kde není možné chytnout signál GPS, Hostivařský les za tmy či stožár na Štvanici.

Na střeše Prahy
Před třemi lety jsem se díky své zálibě dostala na Děvín, který se nachází na pomezí Hlubočep a Radlic. Tamní zajímavostí je vodárenská věž, kterou nechal zkonstruovat jeden z nejuznávanějších českých architektů Karel Hubáček (mezi jeho nejznámější počiny patří televizní věž s hotelem na Ještědu). Mezi další krásy tohoto místa patří půvabný výhled na Pražský Semmering, Braník a Modřany. Pokud se sem vydáte na kole, jistě narazíte na cyklotrasu vedoucí do Prokopského údolí.

Dalším místem, které mě překvapilo nejen díky propracovanosti kešky, byl střed Petřína, kde se nachází pískovcové skály. Nikdy jsem o nich neslyšela a našla jsem je jen díky fotkám z internetu. Ve 12. a 13. století se na tomto místě těžil kámen, který se poté používal na stavbu mnoha domů a kostelů v Praze. Zdejší vyryté vzkazy sice neslibují žádný umělecký zážitek, ale pokud se vyšplháte na samý vrchol skal, budete odměněni dalším pěkným výhledem do okolí.

Je libo magie či historie?
Kdo by toužil po romantickém výhledu z méně známého místa, může navštívit Bílou skálu, která se tyčí nad Holešovickým meandrem, pod ulicí Pod Bulovkou. Kdysi se zde nacházelo paleolitické sídliště, autor zdejší keše dokonce zmiňuje i přítomnost jakéhosi „pozitivního energetického víru“, který se nachází u cípu skály na místě, kde se vykonávaly prastaré obřady bohům.

Koho zajímají spíše historické památky, může zavítat k Písecké bráně, která je nedaleko stanice metra Hradčanská. Název dostala podle již neexistujícího předměstí Písek. Roku 1722 ji architekt Giovanni Battista Alliprandi nechal postavit jako součást Mariánských hradeb a stala se nástupkyní stejnojmenné brány, která zanikla roku 1623. Díky své odlehlé lokaci byla uchráněna různých dopravních a jiných přestaveb.

Nebojte se bláznů
Mezi moje poslední tipy na toulky méně známými místy Prahy patří alej nedaleko Branické ledárny a mostu Inteligence. Nachází se tu ostrůvek původně určený pro kotvení malých lodí, který se změnil v místo úschovy jedné kešky. Upozorňuji, že výhled z tohoto místa je jedinečný. V letních měsících opravdu není špatné tam prostě doplavat, sama jsem se toho odvážila a radost z ulovení krabičky byla dvojnásobná. Půjčit si loďku taky není od věci, zdejší ceny jsou přijatelnější než v centru. Dále bych ještě zmínila vodárnu na ostrově Štvanice či tzv. Bláznovskou zahradu, která se nachází pod Kateřinkami, v areálu psychiatrické kliniky.