Novocirkusový soubor Losers Cirque Company, jehož domovem je branické divadlo BRAVO!, se již tradičně přesunul na letní měsíce do prostor pražského Anežského kláštera. Zde každou sezónu uvádí představení přizpůsobené této specifické lokaci. Letos ale „loseři“ přišli s inscenací, které je opravdu ušitá na míru těmto impozantním prostorům.

Sedmdesátiminutové Sancti vypráví příběhy svatých a provází diváky útrobami celého kláštera. Propojením nového cirkusu, působivé scénografie, autorského a současně znějícího hudebního doprovodu i živého zpěvu tak dokázalo představení zaujmout nejen mladé obecenstvo a zprostředkovat mu tak téma, které možná pro mnohé už tak „současně znějící“ není.

O hlavní roli se v této inscenaci akrobaté z Losers Cirque Company dělili. Celým představením totiž provázel zkušený vypravěč Justin Svoboda. Jeho dobře artikulovaný, výrazný a emotivní projev dominoval celému představení a zprostředkoval během něj divákům hned několik příběhů svatých. Zazněly legendy o svatém Václavovi, jeho bratru Boleslavovi, svatém Vavřinci a dalších. Akrobaté spíše dotvářeli atmosféru a jejich výstupy reagovaly na dějový obsah legend. Prostoru dostali více až ve druhé části představení, kdy mluveného slova ubylo.

Justin také v průběhu naváděl diváky skrz stanoviště, na kterých se jednotlivé scény odehrávaly. Co stanoviště, to příběh. Nejlépe se pak jeho hlas rozezněl při scéně v lodi kostela svatého Františka, kde mohl divák při pozornějším poslechu zaznamenat Justinovu bravurní práci se specifickou akustikou tohoto místa.

Zvukových vjemů ale bylo více. Hudební složku tvořil „digitálně“ produkovaný doprovod, jehož autory jsou Radim Genčev a Josefina Horníčková. Ti pracovali s motivy duchovní hudby, které zpracovali do současného stylu. Živě byl také přítomen soubor Marantha Gospel Choir, jehož zpěváci byli přímo součástí děje. Šestičlenná pěvecká skupina se zjevovala v mnoha scénách a umocňovala tak pocit duchovna. Obzvláště, když skupina kroužila po ambitu kláštera zahalena v kápích. Zde dokázali diváka opravdu vtáhnout do děje. Přítomni byli i akrobaté jako jakési „oživlé sochy“. Divák si tak při procházení chodbami připadal, jakoby dějiny s nimi přímo psal.

Sem a tam
Jak už bylo zmíněno, inscenace tentokrát pracovala i s vnitřními prostory kláštera, což nebývalo minulé ročníky zvykem. Je příhodné, že tomu tak bylo zrovna letos, kdy byla část představení věnována i příběhu svaté Anežky, která klášter založila. To ještě více podpořilo už tak silného genia loci tohoto místa.

Zastávek bylo v průběhu představení mnoho, přibližně osm. Úmysl i cíl byly jasné – ukázat divákovi místa, která normálně nespatří a nechat na něj působit jejich podmanivou atmosféru. Přeci jen je to site-specific projekt. Avšak časté přesouvání četného obecenstva mnohdy narušovalo koncentraci a kazilo celkový dojem.

Za zmínku patří rozhodně výkon Tomáše Pražáka a jeho práce s prostorem. Pražák se představil s tanečně-akrobatickým číslem, během něhož se nacházel v prostoru pokrytým papírem, na který po dobu celé performance kreslil uhlem. Divák tak mohl vidět vizuální záznam jeho pohybu. Pozorování pohybujícího se těla a abstraktní kresby mělo velmi uklidňující efekt. Avšak pouze do té doby, než se skupina pozorovatelů nemusela přesouvat na jiné stanoviště.

Následovala velmi kontrastní scéna, která do jinak vážně pojaté inscenace příliš nezapadala. Tím byla zastávka v Rajském dvoře, ve kterém byl přítomen vypravěč na chůdách. Ten jako jediný přímo interagoval s publikem, a to zábavnou konverzační formou. Nejspíše záměrné odlehčení a pobavení se ale nedostavilo, jelikož než se diváci do stísněného prostoru nasoukali, vypravěč je už vyháněl na další stanoviště.

První delší zastávka byla v již zmíněné lodi kostela svatého Františka, kde umělci slovně i pohybově odvyprávěli příběh svatého Václava s bratrem. Pohybovou stránku ztvárnili Tomáš Pražák a Taro Tamura. Ti si jakožto zmínění bratři poměřovali síly skrze expresivní akrobacii s lanem, které mělo roli jakéhosi nositele oné síly a emocí. Následovalo hromadné akrobatické číslo. Justin Svoboda ho nejprve uvedl dopisem Kláry z Assisi pro Anežku Přemyslovnu. Během této pasáže měli artisté poprvé prostor ukázat svůj um v plné kráse. Pasáž vygradovala třípatrovou lidskou věží.

Je třeba také ocenit malé detaily, které nejen této scéně přidaly na zajímavosti – například pohledy artistů do publika, než opustili prostory a přesunuli se na další stanoviště. Tyto drobnosti opět pozvedaly akrobatické vystoupení o krok dále a ukázaly promyšlenost choreografie celé inscenace, tu má na svědomí Michaela Kadlčíková. V těchto gestech byla cítit příjemná lidskost a propojení. I člověk, který je ještě před pár vteřinami tři metry nad vámi je najednou ve stejné úrovni a dívá se vám upřeně do očí. Působivé…
Za vyzdvihnutí také stojí scénografie. Od první zastávky v zahradě, která byla věnována svatému Vavřinci a dominovalo jí rudé osvětlení, až po závěrečnou gradaci umně dokreslovalo atmosféru a celkový dojem. Nejvíce se práce Michaela Bláhy ukázala opět v lodi kostela, kde se prostřídalo hned několik světelných scén, které se prolínaly skoro až bez povšimnutí. Světlo nerušilo, ani nepůsobilo příliš efektně. Vliv na vizuální vjem měly také kostýmy. Ty vytvořila Lucie Červíková. Přirozeně do celé inscenace a prostorů kláštera zapadly a artisty nijak nebrzdily v pohybu.

Konec dobrý, všechno dobré
Tvůrcům se v závěrečné pasáži povedlo spojit všechny disciplíny, které se střídaly napříč představením a vytvořit opravdu příjemně vygradovaný závěr s přiměřenou délkou. Pro diváky, kteří do té doby na stanovištích pouze postávali a posedávali na zemi, byly přichystány sedačky. Bylo tak možné si nerušeně a pohodlně vychutnat show, která pro ně byla nachystaná. Prostor dostali jak zpěváci a vypravěč, tak akrobaté, kteří měli na vystavěném pódiu a trampolíně vhodné podmínky ukázat, co doopravdy umí. Bouřlivým potleskem na závěr pak diváci potvrdili, že opravdu umí, a to bravurně.

text: Marie Šrajerová

Sancti
(Klášter svaté Anežky České, Praha 1)
psáno z představení 17. 7.