Kdysi v dětství mne napadlo, že by bylo zajímavé číst myšlenky lidí kolem. Měla bych speciální kukátko (ano, děti jsou do určitého věku velmi fascinováni vědou a technikou), a kdybych se tím dalekohledem zadívala na konkrétního člověka, objevila by se mu u hlavy bublina. A tam by běžely jako na filmovém plátně obrazy a scény utkané z jeho myšlenek a dojmů. Ach, ta bezelstná dětská duše!

Možná mi tenkrát v paměti příliš utkvěl film Vojtěcha Jasného Až přijde kocour. Nebo jsem prostě už od mala věnovala nadmíru energie tomu, „po čem mi není nic“, jak říkala moje babička. Ta ale s pravou hanáckou zemitostí volila jiná slova.

Ve světle dospělého vnímání se už takový nápad dávno nejeví jako roztomilý. Vědět, co si myslí lidé kolem mě, by mě velmi rychle připravilo o iluze. Nemyslím jen ono obligátní lhaní, tedy „jsi fajn holka“ na jazyku a „kráva blbá“ v hlavě dotyčného. Ale mohla bych například zjistit, že tamten zádumčivý a sofistikovaně vypadající mladík přemýšlí pouze nad tím, co si dá k jídlu, a jeho nejsložitější myšlenkový pochod se týká vypočítání nejkratší cesty od tramvajové zastávky do hospody Na růžku. Naopak onen stydlivě a nevýrazně vyhlížející muž by mě třeba překvapil, kolik erotických poloh je schopen ve své fantazii vystřídat za minutu, s kolika ženami najednou a jak briskně překlikává mezi jednotlivými pornoscénami. Nastal by moment pravdy a navždy by zmizela sladká nevědomost.

Pozorovat a nebýt zpozorován, to je základní pravidlo každého psychotronika-amatéra. Nedej bože totiž, aby se tato hračka (vlastně spíše zbraň) obrátila proti svému vynálezci. O své nejniternější záchvěvy mysli se nechci dělit jen tak s někým. Co kdyby se svět dozvěděl, že ve chvílích, kdy se mi na tváři rozhostí přemýšlivý výraz, který by i Sokrates mohl závidět, řeším maximálně to, zda si ráno obléct sukni nebo kalhoty.

Výše zmíněné kukátko naštěstí zůstává jen záležitostí fikce. Přesto se nás častokrát snaží kdekdo přesvědčit, jak nás má přečtené. Že jsme takoví nebo makoví, že patříme do všelijakých cílových skupin a že něco nutně potřebujeme. Prodavači instantního duchovna, reklama všeho druhu, nadřízení v práci a třeba i hospodský v oblíbené putyce. I když, možná že ten poslední zmíněný bývá pravdě nejblíž. Alespoň občas.