Posedávám na baru a bloumám. Koukám kolem sebe a hledám ve svých myšlenkách tu, která by mne uchvátila. Není to jednoduché a vím, že s přibývajícími pivy to bude ještě složitější. V hlavě se mi odehrává zmatek jako obvykle.

Jsem zklamaný ze sebe samého, začíná mne trápit pocit vlastní nedostatečnosti, neschopnosti se soustředit. Na čem tento stav závisí? Na psychickém rozpoložení? Nicméně se ve svém zklamání necítím dobře. Raději se tedy oddám pozorování. Pozoruji lidi, pozoruji ženy, poslouchám cizí hovory, sleduji gesta. Přemýšlím o těch lidech, co jsou zač. Čím by mi byli prospěšní, čím bych je obohatil já. A jelikož jsem (nevím proč a ten důvod stále hledám) poměrně sebevědomý, jsem si jistý, že mé nitro je pro ty lidi zajímavé. Trochu se uvolním a usměji se. Úsměv je předehra pro muže a ženy, je to ten nejpřirozenější a nejvhodnější signál, že jedinec je připraven být pářen, být účasten toho velkého projektu, na kterém stojí tahle civilizace.

Netrvá to dlouho a vidím ji. Je to blondýna s velkým nosem, takovou mírnou skobičkou. Vlasy má odbarvené, zuby bílé, make-up nanesen. Prototyp dívky z časopisu, uniformní a naprosto ordinérní kráska. Její držení těla mi však imponuje, její zadek mi imponuje. Ano, vím, je to mizerný důvod ji milovat, ale jsem jen muž, kterého nenapadlo nic jiného než koukat po ženách. Kde se ve mně bere ten pud, ten lidský pud, ta lidská potřeba, ten chtíč, když mám pocit, že jsou na světě důležitější věci, hodnotnější a pro mě podstatnější? Jsem obyčejný člověk, a tak si mohu dovolit tyto pocity. A když tak nad tím přemýšlím, je to lež, co říkám, protože na světě není nic důležitějšího než láska. Člověk, když ji necítí, nebo má srdce zatvrzelé, zhýralé, ztvrdlé, tak jeho pobyt zde je zbytečný, naprosto fatálně nenaplněný. Co si tedy namlouvám, když je to tak jasné. Láska, člověče, láska. A já tu lásku cítím, teď. V tento jedinečný okamžik. Zrodila se, i když důvod k ní je naprosto banální, i když ten důvod je naprosto opilý.

Koukám po ní a čekám, kdy mi dá signál, že ji mohu začít bezmezně milovat. Ona je krásná a já krásný nejsem. Je to problém? Nemyslím si, a tak s vytrvalostí sobě vlastní číhám a pokukuji. Po několika minutách naprosto nuceného zírání si mne všimne. Vidím na ní rozpaky, smíšené pocity, radost v nedohlednu. To mne však neodradí. Nasazuji těžký kalibr, zapaluji si cigáro, prohrábnu své mastné vlasy, olíznu knír a napiji se piva. Kdo by odolal? Snad jedině lesbička nebo žena toužící po smyspluplné budoucnosti.

Mé vyzývavé pohledy ke štěstí nevedou. Nezvedá se, nepřichází a neříká mi, že mne miluje. Není to nic zvláštního, ale já se jí divím. Mám snad vyrazit na zteč já?

Nešel jsem za ní, i když chtíč mnou cloumal. Nešel jsem za ní, i když jsem cítil, že není na světě jednodušší činnosti než právě téhle. Opanoval jsem svou potřebu, ale gratulovat si za to nehodlám. Stačí přece jen vyslovit se, jen být upřímný, jen dát průchod sobě samému. Tak kde je problém?

Odcházím z baru a zavírám za sebou historii. Ta dívka měla naději, ale nevyužila ji, říkám si a směji se své cyničnosti. Docházím na tramvajovou zastávku Národní divadlo. Je po desáté hodině a kolem mě jsou spousty mužů a žen v krásných šatech. Cítím se nepatřičně, jelikož na mou schránku tak skvostný pohled není. Nepatřím k nim. Směji se jim, jsou mi odporní, oni by se měli cítit nepatřičně. Vidím chlapce, který si to rázuje skrze dav těchto namydlených figurín. Se zájmem si je prohlíží, otáčí se po nich, komentuje je.

„Vy jste krásný, vám to sluší. Podívejte se na sebe… no, vy a vy taky. Úplně všichni,“ povídá a směje se od ucha k uchu.

Do toho chlapce jsem se zamiloval, okamžitě. Promítnul se snad můj duch do něho? Byl mým druhým já? Určitě ne, jen měl potřebu a tu vykonal. Ulevil si. Já s ním tu potřebu sdílel, ale nedokázal jsem ji realizovat. Nemůžu ale spoléhat na ostatní, že budou vždy poblíž a mé myšlenky – mé pocity, budou realizovat. Musím být, já musím být, musím být sám za sebe. Konat, být upřímný.

Tramvaj dlouho nejela, a tak jsem se zamyslel. Vrtala mi hlavou jedna dívka, ne ta z baru, jiná. Ta, kterou důvěrně oslovuji. Potíž je, že nerozumím jejím signálům, že nedokážu rozklíčovat její sdělení. Udělám krok? Budu upřímný? Odhalím se?

Napsal jsem jí zprávu. Pozval jsem ji na kafe, což v překladu znamená, že se sejdeme zítra v sedm hodin, půjdeme do kavárny, každý si dáme zhruba osm piv, nějakého panáčka a poté se odebereme ke mně, kde dojde k vášnivé, jinak vcelku zbytečné, avšak bezpečné souloži. Taková je má idea, tak si to maluji. A když to bude jinak, tak jen nepatrně jinak. Já ji znám, ona zná mě. Co si myslím já, si myslí zajisté i ona. Příval spokojenosti, které zaznamenalo mé tělo, když jsem se odhodlal k tomuto činu, byl nečekaný. Byl jsem pyšný. Ulevilo se mi. Byl jsem upřímný, byl jsem to já. Přímý a rozhodný. Nefalšovaný a nepokřivený. Čistý, i když poskvrněný minulostí. A budoucnost? Té se usměji a nechám ji plavat. Ať si teče, ať si proudí, ať je, jaká je. K mé spokojenosti postačí, když ještě chvilku budu já, jen já, sám sebou.