Povídka…
Dala bych si kávu. A okno by sneslo zásah vodou a saponátem, ty šmouhy jsou přímo ostudné. Na čele mi raší beďar, to je ještě ostudnější. Copak jsem nějaká puberťačka? Včera jsem v klubu viděla, jak se dva kluci líbali a osahávali. Nějak mi to utkvělo v hlavě. Nešlo nevnímat tu vlnu lásky. Ale no tak, k čemu ten poetický obal, prostě byl ve vzduchu mrd, děvenko, dokud se nenaučíš pojmenovávat věci pravými jmény, půjde ti to psaní jako psovi pastva. A vůbec, copak jsi včera večer hledala v gay baru?
Není to náhodou tak, že si potřebuješ neustále dokazovat, že jsi strašně free, liberální a volnomyšlenkářská, tabu opovrhující osoba hledající inspiraci? Třeba tenkrát, kdy jsi tančila v jednom nonstopu s jakousi divnou ženskou ostříhanou na ježka? No vida, možná se ti včera zachtělo podobného zážitku. Proto jsi tak rychle kývla, když tví přátelé navrhli pro zakončení večera tento „přátelský“ bar v Bartolomějské ulici?
A i kdyby, kdo se mi může divit? Celé dny sedím v práci a potřebuju to nějak vykompenzovat. Ano, opít se, to je panečku kompenzace. Ale dost, slíbila jsem si, že nebudu skuhrat, jak jsem přepracovaná. To teď opravdu nepotřebuju. Potřebuju závan inspirace. Chci napsat povídku. Jenže nevím o čem. Aha, takhle to je, děvče zlaté. Meleš tu v jednom kuse o inspiraci, ale nemáš jí, ani co by se za nehet vešlo, a tak se uchyluješ ke klasickému triku – psát o tom, jak to nejde. Popsat tvůrčí muka. No to by se opravdu jeden dojal k slzám. Samozřejmě by bylo nejlepší, kdyby to vypadalo co nejvíc autenticky, jako by to všechno bylo napsáno během deseti minut. Přitom se za každým odstavcem skrývá sedm nebo osm variant, ale to se samozřejmě v lepší společnosti nepřiznává.
Na povídku jsem si vyhradila toto sobotní dopoledne. Lidé v sousedství mezitím dospali kocovinu, dokoukali seriály v televizi, domilovali se, dovařili oběd a teď nejspíš řeší, jestli se budou na semifinálový hokejový zápas dívat doma nebo v hospodě. Mně je srdečně jedno, jestli vyhrají Češi nebo Slováci nebo někdo další. To, co mi celoživotně schází, je vlastenecké cítění. A disciplína. A schopnost rychle se rozhodovat. A spousta dalších věcí. A samozřejmě povídka.