Zaskočilo ho, že se cítí tak provinile. Opakoval si, že na tom přece nic není. Jednou to přijít muselo. Každý začátek má v sobě předzvěst konce. Princip jin a jang, říkal si v duchu. Ve zrození je zároveň zánik, v kráse ošklivost. Oddaloval to dlouho, tak dlouho, jak to jen šlo. A včera večer to konečně rozsekl.

Ještě včera tu s ním byla a dnes po ní zbylo jen prázdné místo. Musel uznat, že mu chybí. Zvykl si na ni. Když stál v obchodě ve frontě a ze zvyku nakukoval cizím lidem do košíků, přemítal, co by asi do svého nákupního koše dávala ona. Jaký parfém by si vybrala? Nejspíš něco svádivého, lehkého a zároveň s naléhavým podtónem. Cítil přezrálé ovoce, trochu pižma, možná vanilku.

Spodní prádlo nosila černé, rudé nebo temně modré. Když byla sama doma, chodila jen v kalhotkách. Občas si okusovala nehty, a když byla nervózní, namotávala si pramen vlasů na levý ukazováček. Taky věděl, že si chtěla pořídit kočku. Velkou a chundelatou, co se tváří divoce, ale mňouká překvapivě něžně. To vše znal nazpaměť.

Pak se jednoho dne začal zaobírat myšlenkou, že ji zabije. Nejspíš to bude nešťastná náhoda. Nebo jí přece jen dá šanci? Kdepak, už se rozhodl, ona musí umřít. Už toho s ní zažil příliš mnoho, teď musí dát prostor někomu jinému. Jde o to zbavit se jí. Elegantně, s grácií, v souladu s jejím charakterem.

Vodní živel k ní zvláštním způsobem pasoval. Byla vždy jaksi neklidná a ve slabých chvilkách se jí oči pokrývaly temnou mázdrou stesku. A tak ji posadil do člunu.

Bylo to na Baltu. Z ničeho nic se zvedl vítr. Plavat uměla, ale voda byla příliš ledová. Z nebe začaly chrstat proudy vody, ona bojovala ze všech sil, ale živel byl silnější. Ráno pak rybáři našli její prochladlé tělo.

Plakal dlouho, ale už se nedalo nic dělat. Takto je to pokaždé, říkal si. Nemůžu si na to zvyknout. Každá postava z mých povídek mi nakonec přiroste k srdci. Zvlášť ty, které nechám zemřít. Ale tragické konce jsou mi prostě odjakživa bližší.