Vstávat se mu nechtělo, ale potřeboval se vymočit. Málem zakopnul o igelitový pytel s nevynesenými odpadky. Konzerva od sardinek se skutálela a potřísnila předsíň páchnoucím olejem. „Kurva!“ zařval Jiří a vztekle kopnul do dveří. „Zkurvenej život!“

Poslední dobou toho měl dost, poslední rok se to všechno začalo hroutit. Manželka se odstěhovala a on nepodniknul nic pro to, aby se vrátila. „Seš magor a já už se tě normálně bojím!“ řekla naposledy, když ho přistihla, jak vykloněný z okna a namol opilý huláká na kolemjdoucí přívaly sprostých slov.

„A co mám dělat, když je svět takovej, jakej je? Co jinýho než chlastat? Celej život jsem se snažil něco v těch lidech probudit, o něco jsem usiloval a teď mám hovno! No tak mě vyhodili. Jsem starej, nepotřebnej, tak si tam místo mě nasadili jeho. Toho nedostudovanýho umělce, toho fušera, toho kýčaře, dyť ten byl rád, že se vůbec někde uchytil, hochštapler! Svině je to, svině jste všichni! Plameny pekelné vás všechny sežehnou, vy děvky! Vy všichni jste blbí, skrz nazkrz prohnilí, vy už nejste, rozumíte, poslední generace už byla! Vy už nejste, vy jenom přežíváte a čekáte na ránu z milosti!“

Stará paní na zastávce se polekaně odvrátila. Dvě puberťačky propukly v pištivý smích. Jiří se vyklonil ještě víc. „Nány, telata, hovada!“

V ten okamžik před jeho domem zastavilo auto. Vystoupil mladý muž a Jiří ho ihned poznal. „Pavle, seš to ty? Můj nejlepší student, malíř par excellence! Všecko je to na hovno, všecko! Ale ty tvoje obrazy, ty si pamatuju! Jestli někdo ještě něco umí, jestli někdo má v sobě ten záblesk, ten dar, seš to ty! To já vím, já jsem to poznal hned.“

Natáhl se pro zbytek vína v plastové lahvi. Pavel couvnul. Nervózně přešlápnul a řekl „Zdravím vás, pane profesore,“ tomu zarostlému muži. Pak si uvědomil, že přijde asi pozdě. No, nevadí, však oni na něj počkají. Nakonec, je to z velké části jeho zásluha, že se jejich pobočka stala minulý rok tou nejúspěšnější. Špička na trhu s realitami.

Na protější straně chodníku dokouřil Vasil cigaretu. Znovu pustil sbíječku a ulici zaplnil hrčivý zvuk. Pavel věnoval Jiřímu jeden ze svých úsměvů a zmizel ve vedlejším vchodu. „Popovídáme si, až půjde zpátky“ řekl si Jiří a napil se vína. „Nesmím tu chvíli promeškat.“