Dlouho se mi nechtělo všímat si, v jakém stavu je moje duše. Neposlouchala jsem intuici a nechala se tlačit do výběru. Přebírala jsem štendry plné nových kolekcí. Oblékala jsem tělo, objekt marketingových masáží. Duše zůstávala nahá.

Je potřeba ji konečně obléknout. Do všech smyslů, které mám. Že prý ženy s postavou basketbalistek mají mít parfém, který voní jako veliké květy. Jako kouzelné rostliny, které jsem viděla v asijských džunglích. Subtilní žena má vonět jako malé kvítky. Drobně, lehce, bez tíže. V mojí malé duši je temno a klid zároveň. Míchám do parfému vanu plnou fialek, vůni pohřbů, podzimního deště, prosecca s citronovou šťávou, zvlhlého tabáku a čistotu lilie. Nakonec přidávám sodu, protože přichází letní sezona.

Vybírám jí šperky. Po dlouhém hledání zvolím kámen, který je na dotek ledový jako neprokrvené prsty. Vypadá trochu jako řeka s bílými a šedými proudy, které se v místech s největší hloubkou mění v tu nejsmutnější černou. A smutek je krásný, protože je tak jednoduchý. Kámen jí pověsím na krk. Celá ztěžkne.

Vymýšlím šaty, ve kterých se bude cítit sama sebou. Nešiju. Maluju a vyprávím. Existuje báseň o světě, kde vláda přikázala lidem používat maximálně 167 slov, aby se namísto mluvení více dívali do očí. Když na konci dne jeden muž zavolal své slečně a hrdě jí řekl, že dnes použil jen 59 slov, aby si zbytek nechal pro ni, ona do telefonu mlčela. Věděl, že všechna slova dala někomu jinému. A tak jí řekl, že ji miluje, více než třicetkrát. Oblékám duši takovou láskou, která si pro ni nechala skoro všechna svá slova.

A maluju. Sladkými stopami javorového sirupu i hořkou kávou. Rozmachuju se stále rychleji, pak zase zpomalím a dodávám tahům všechnu něhu a trpělivost. Na malbě si dávám obzvlášť záležet. Šaty musí být dotažené k dokonalosti. Musí ohromit Alexandera McQueena i Basquiata. Nejsem žádný toy, aby mou duši někdo přemalovával. Bude taková, jakou ji chci mít. Oblečená do blízkosti, malby a prosecca s citronem. ∞